Jedno přání

Začátek

Máma vždycky říkala, že to, co se mi stalo je příšerné. Všichni mě litují a snaží se mi vylepšit život tak, jak jen to jde. Je to od nich hezké a vážím si toho, jenže časem už mi to přijde přes čáru. 

Chápu, že jsem rodině zkazila pořádný kus života, musí se o mě pořád starat a kupovat mi snad všechno po čem má osoba touží, jenže to by nebyl život. Podle mě si každý musí život vybudovat sám, nikdo nedostane hned všechno přímo pod nos, pokud není prezident, nebo někdo opravdu důležitý. 

Chci si najít práci a postupně na tom být finančně, jako rodiče. Chci mít svého přítele a svůj byt, mít svůj život.

Je čas na snídani. Sejdu po schodech dolů do jídelny, pozdravím rodinu a vezmu si kus pomeranče, který je už nakrájený v misce na stole.

,,Za měsíc mám narozeniny," oznámím rodičům.

,,My víme zlato, tak co by sis přála ke svým velkým 18. narozeninám ?," zeptá se táta.

,,Dlouho jsem nad tím přemýšlela a doufala jsem, že byste mi dovolili jít na koncert v Kanadě," usmála jsem se na ně s minimální nadějí, že mě tam pustí.

,,Ale miláčku, vždyť by to pro tebe bylo nebezpečné a kdo by s tebou jel, nemyslím si, že je to nejlepší nápad, promiň, ale radši ne. Je to pro tvoje zdraví," řekla smutně mamka.

Táta jen přikývl hlavou a odešel do práce. Věděla jsem, že to nevyjde, ale jsem ještě zklamanější než jsem si myslela.

Dojedla jsem snídani a odešla se svou kyslíkovou lahví do školy.

Po 6 hodinách jdu konečně na oběd. Vzala jsem si tác, na který jsem si dala sýrový sendvič, pomeranč a menší zeleninový salát.

,,Zase sendvič ?," přisedne ke mně Henry. Sedíme spolu na frájinu,matiku a chemii. Je fajn kámoš, dobře se s ním mluví o blbostech. 

,,Jo, zase sendvič, vadí ?," ušklíbnu se na něj.

,,Ne, jen že ho máš každý den, přijde mi to vtipný," usmál se jako naprostý pitomec a zakousl se do svého jablka.

Stalo se něco divného, ke mně a Henrymu si přisedli Finn, Carl, Becca, Giny a Alex. Jsou to zdejší borci. Finn a Carl hrají za naší školu basket a Giny, Alex a Becca jsou zase roztleskávačky. Dost mě překvapilo, že právě ke mně a Henrymu si sedli.

,,Ahoj, můžeme si přisednout ?," zeptala se Alex.

,,No já myslela, že váš stůl je u sportovců nebo se pletu ?," zeptala jsem se zas jí.

,,No jestli ti to vadí, tak si odsednout můžem, jen že jsme tě chtěli pozvat na plážovou párty, byla by sranda. Ale jestli nechceš, tak chodit nemusíš," řekla Becca zlomyslně a mrkla na Giny.

,,Henry by, ale určitě rád šel, nemám pravdu ?," mrkla na něj Ginny a čekala na odpoveď, KLADNOU odpoveď.

Nejdřív se na mě podíval tak, jakože by hrozně rád šel, ale odmítl. Po chvilce už odešli.

,,Proč, Henry, proč ? Mohl sis to užít a bavit se, mohl jsi tam jít i beze mě," řekla jsem mu vděčně a odešla se připravit na další hodinu.

Dneska byl fakt divný den, alespoň jsem nikde neskolabovala ani neměla záchvat.

Ještě jsem přemýšlela o tom, co se stalo o obědě, přišlo mi to fakt divný. Přestala jsem řešit den a začala si číst knihu. 

,,Ťuk, ťuk. Můžu dál ?," zeptala se máma.

Neopověděla jsem, byla jsem tak zabraná do té knihy, že jsem ji vůbec nevnímala.

,,Tady zase někdo čte," řekla 'vtipně' mamka a poklepala mě na rameni.

To už jsem si jí všimla, založila jsem si knihu, položila ji na noční stolek a začala vnímat mámu.

,,Konečně. Zlatíčko udělala jsem špagety. Nepůjdeš dolů a nepovečeříš s náma ?," zeptala se mě.

,,Dobře, ale jenom dočtu tu kapitolu," odpověděla jsem a pustila se zas do čtení.

Po chvilce už jsem seděla na své židli v jídelně. Ty špagety byly opravdu dobré, jako vždycky. 

,,Bzz-bzz," zabrněl mi mobil v kapse u kalhot. Naštěstí už jsem dojedla, takže jsem po sobě uklidila talíř a šla do svého pokoje.

Je to Kate ( nej kámoška ). Zavolala jsem jí zpátky, nečekala jsem dlouho.

,,Čau O, hele pozvali tě taky roztleskávačky na tu párty ?," zeptala se mě. 

,,No jo, ale pochybuju, že bych se tam nějak propašovala nebo, že bych tam byla opravdu vítaná," oznámila jsem jí své 'nadšení'.

,,Počkej, já jim řekla, že tam půjdu, ale bez tebe tam jít nemůžu ! To mi nemůžeš udělat," trochu se na mě naštvala, ale já tam stejně nemůžu, co kdybych měla záchvat nebo na někoho vykašlala krev ?

,,Promiň, ale já ...." zkolabovala jsem, ležela jsem na zemi a dusila se, došel kyslík.

,,O, zlatíčko prober se, mluv se mnou," uviděla jsem rozmazaně mámu... moc jsem nereagovala, pořád se mi špatně dýchalo, navíc na mě svítilo spoustu světel, bolela mě z nich hlava.

Pomala jsem se snažila zvednout, přestože jsem byla pořád mimo. 

,,Ne, ještě nevstávej, lehni si a buď v klidu," řekl táta.

Po třech hodinách jsem se probudila. Jsem v nemocnici, zase ...

,,Co se stalo ?," zeptala jsem se, ani nevím koho, prostě jsem čekala jakoukoliv odpověď.

,,No měla si záchvat, upadla si na zem a ošklivě se praštila do hlavy, museli jsme ti vyměnit kyslíkovou lahev, protože se přetrhla hadička, ale už je dobře," řekla mamka a usmála se na mě.

Koukala jsem se po pokoji, kdo všechno tady je. Byla tu máma, táta, Sam, Kate a Henry.

,,Děkuju," řekla jsem všem a začala plakat.

,,Za co ? Vždyť jsme jen udělali to, co bylo třeba, neplakej," řekl táta a podal mi kapesníky.

Ještě chvíly jsme si povídali, asi po půl hodině jsem tu byla jen já, bylo už pozdě a návštěvní hodiny taky skončily.

Přemýšlela jsem zase o smrti. Tři roky v bolestech, jak asi umřu ? Kdy umřu ? Tyhle otázky si říkám už tak dlouho, ale nikdy neznám odpoveď. Je smrt horší než můj život ? 

Nedoufám v žádný zázrak, že jako mávnutím hůlky budu zase zdravá, ale umřít taky nechci. Pokud chci zůstat naživu a být zdravá budu muset bojovat, nebude to snadné, v to ani nedoufám, bude to trvat asi i dlouho, ale doufám, že jednou budu zdravá. Budu dýchat sama, bez přístrojů. To si přeju už od začátku, kdy moje plíce přestali pracovat. Dřív jsem měla astma, teď je to rakovina.

Doufám, že se první kapitolka líbí, nevím co k tomu dodat, snad jen, že by potěšil nějaký kladný komentář nebo vote nebo pokračování v četbě knihy. :)

Pegie123