Jedno přání

Překvápko ?

Na fotce je Octavia s Alison.

Skoro celý další dva dny v nemocnici jsem skoro prospala, až na čas jídla a kontroly od doktora nebo sestry. Na poslední návštěvě doktora říkal, že by to už mělo být v pořádku, prý jsem byla přečerpaná, no a taky tomu moc nepomohlo to, že jsem málem umřela. Byl to prostě zkrat. Ta láhev byla prý vadná, takže mi dali jednu zdarma, jako odškodnění, jinak říkal, že se mohu napsat na seznam těch, kteří také potřebují nové plíce. Takže i já.

Potom, co jsem se tam napsala jsem měla dobrý pocit, že se vše určitě zlepší a budu mít normální život, v rámci možností.

Vyzvedla si mě jenom máma, táta dneska prý nesměl chybět v práci, že je dneska mimořádně důležitý soud, u kterého nesmí chybět. Ani se nedivím, když už je tam jeden z nejleších právníků s hodně zkušenostma.

Celou cestu domu jsme na sebe ani nepromluvili, nevím proč, ale nevadí mi to. Naše rodina je dost ukecaná a nepotřebuju si s každým z nich pořád povídat. Nemyslím to nějak zle, ale potřebuju si taky někdy oddechnout.

Dneska je neděle, nic nemusím, ale přesto napíšu Alison, jestli mi nepošle látku, kterou jsem vynechala. Na opisování sešitů už jsem zvaklá. Tři roky mám přerušovanou školu, z toho jeden rok jsem na tom byla tak zle, že jsem musela opakovat ročník, takže jsem musela opakovat druhák.

Na Ali se můžu spolehnout, je to fajn kámoška a Kate se mi ještě neozvala, i přesto, že jsem jí psala já i Henry. Asi se s Ali začnu víc bavit, přijde mi, že i ona se nemá moc s kým bavit.

S henrym si teď nemám moc, co říct, potom co se stalo v nemocnici se cítím trochu trapně, že jsem nic neřekla a neozvala se ani po dvou dnech, jenže já nevím co bych mu řekla. Nevím, co k němu cítím, ale on se jen tak nevzdá, znám ho dobře a vím, že není ten typ, kterýse hned tak vzdá, pokud ke mně vážně něco cítí, tak za mně bude bojovat.

Ali už je on-line, pošle mi fotky z předmětů, kde se probýralo něco nového. Trochu jí dlužím, takže se s ní v pondělí budu bavit víc než s Henrym, s Kate to zkusím taky, jenže nevím, jestli se bude vůbec o čem bavit.

Fotky zápisků si stáhnu na mobil a začnu si s ní psát, přijdu si teď docela samotná, i když mám kolem sebe rodinu a Henryho, který o mě nejspíš stojí.

Je fajn si s někým jen tak povídat, aspoň se o ní taky něco dozvím.

Po hoďce textování na messengeru už se vrhnu na přepisování sešitů, měla bych začít, dokud to ještě jde a taky než bude večeře, potom už si jen čtu a čistím si zuby.

Další dvě hodiny strávím nad učením, fyzika mi dává zabrat a měla bych se v ní zlepšit. Ostatní předměty mi jdou snáz. 

Jdu do koupelny, učešu si vlasy a dlouze se na sebe podívám do zrcadla. Už nevapadám tak unaveně, jako dřív. Lepší se to, vlasy mi nepadají nic se neděje, jsem v pořádku, už jen ten malý zádrhel s plícemi a vypadám naprosto zdravě.

Sam ještě není doma, je pořád na tom soustředění a bude tam až do středy. Chodí na nohejbal a soustředění se bere vážně, protože po soustředění mají většinou zápas. Chodí na školní nohejbal, takže poháry spadají pod školu. 

K večeři byli steaky se šťouchanýma bramborama a cibulkou. Bylo to jako vždy vynikající.

Po večeři jsem se překousla a ještě chvíly se snažila přijít na kloub té fyzice. Za odměnu jsem pak pokračovala v četbě 'Zlodějka knih'. Tu knihu jsem si zamilovala už na začátku a o další kapitolu dál si jí zamilovávám ještě víc. Po hodině a půl čtení nechám a na noc si upletu dva holandské copánky. Zhasnu si lampičku, zkontroluju, jestli mi nikdo nenapsal - napsala.

Kate mi napsala - ,,Omlouvám se, ale už se s tebou nemůžu bavit, aspoň ne tolik, co předtím." 

Jak to myslí předtím ? Předtím, než jsem upadla do komatu a ona se začala kámošit s holkama,  který mě nemají v lásce ? Ona se mi ještě omlouvá ? 

Taky jí napíšu - ,,Promiň, ale nemyslíš, že je hloupost se mi omlouvat, když jsi teď jedna z nich ? "

Na tohle asi neodpoví, znám ji. Od problémů se snaží vždy utéct  a právě teď jsem ten problém já, začala se se mnou kamarádit ze soucitu ? Nevím proč, ale teď mi naše přátelství připadá falešné, jako nikdy. Už to do sebe zapadá. Proto na ni Henry dost často narážel ... 

Štve mě, .... Musím si zakázat s ní mluvit ! Přikážu si v duchu.

Na Henryho se mi ani myslet nechce, jediná dobrá zpráva za dnešek je snad to, že se se mnou baví Ali, ta zní skutečně, žádné lži, nic falešného, aspoň doufám. 

Samozřejmě jsem ráda, že mě propustili z nemocnice, ale sama dobře vím, že se tam zase vrátím. Doufám, žesnad už jenom na dohody o transplantaci plic a na transplantaci takové, protože jestli to nevyjde, tak se asi můžu rozloučit se světem na dobro. 

Pokud to opravdu nevyjde, tak jsem v háji. Nevím kolik času by mi vůbec zbylo, ale jistě vím to, že bych je prožila naplno. Školu bych asi nechala být a užívala si život, dokud bych stále byla na zemi. 

Ještě dlouho přemýšlím o to co by bylo, kdyby ta transplantace nevyšla nebo bych se na řadu nedostala dost brzy, nebo by se prostě něco zvrtlo a mě nezbylo moc času naživu. Nechtěla jsem na to myslet, ale přesto jsem nemohla myslet na nic jiného než na smrt. 

Jednou už jsem mrtvá byla, a co si z toho pamatuju je ' velký nic '. Bojím se právě toho, že po smrti nebude nic, bude jen prázdnota všude kolem mě, i když i já budu to nic. 

Na druhou stranu myslím na to, že je nebe a peklo, ale jsem nevěřící, a tak je to pro mě naprosté neznámo. Tudíž si momentálně dokážu představit jen to nic. 

Nebudu ani vědět o tom, že neexistuju, což je ještě horší, než o tom vědět. Budu prázdnota. Toho se bojím nejvíc. Potom, co ta čtyři poslední slova vyslovím v mé hlavě konečně usnu.

Doufám, že se kapitolka líbila, jako u každé. Jak vnímáte vy tuhle kapču ? Jinak se omlouvám za chyby, pokud nějaké najdete ....

Pegie123