Jedno přání

'Novinka'

Už je to měsíc, co jsem měla naposled záchvat, jsem za to ráda. Měla jsem celý měsíc klid. Byla jsem dokonce párkrát venku jen tak s Henrym a Kate. Bylo to fajn, byly jsme na pláži, povídali si a hodně toho snědli.

Dneska jdu na kontrolu k lékaři, zase vynechám školu. Ano je to pro moje dobro a ostatní žáci by to spíš uvítali, jenže já bych se raději věnovala škole, když už nemůžu dělat nějaký sport, ráda bych se věnovala aspoň tý škole. 

Než umřu chtěla bych ještě dodělat střední, potkat nové lidi. Užít si život.

,,Je čas O," zavolala na mě mamka z chodby. Byla jsem u sebe v pokoji a měla otevřené dveře, takže jsem zachvilku byla u ní.

Hodila jsem na sebe Tmavě modrou trochu průhlednou košili, bílý roztrhaný džíny a pak už si vesele šla za mamkou.

Jeli jsme autem, mamka si pořídila nové auto, takže teď se nemusí střídat s tátou o volant.

Netrvalo dlouho a už jsme spolu čekali před dveřmi mého lékaře. 

,,Slečna Hessein," zavolala si mě sestřička. Vzala jsem si bundu a s mamkou vešla dovnitř.

,,Takže během minulého měsíce Octavia neměla žádný záchvat, což je dobře. Jen jí to prospěje, ale projistou ji pošleme na rentgen. Nechci vám dávat planou naději, to jistě chápete," řekl doktor.

,,Takže je tu šance, že se vyléčím ? Budu moct dýchat, sama a bez přístrojů a kyslíkové lahve ?," zeptala jsem se odvážně a doufala, že odpoví pozitivně.

,,Bohužel to teď nedokážu říct, ještě jsem neviděl rentgen vašich plic, ale ještě než odejdete na ten rentgen, tak si poslechnu vaše plíce," řekl doktor.

Po poslechnutí plic a dalším mluvení jsme šli s mamkou na ten rentgen, a potom zas zpátky k lékaři.

Zaklepala jsem a zdravotní sestra po chvilce otevřela dveře.

,,Takže už mi zaslali výsledky," oznámil a odmlčel se.

,,Takže, jak je to se mnou ?," zeptala jsem se rychle a čekala na tu odpověď.

,,No musím říct, že se to lepší, nečekal jsem, že ty nové léky to nějak zlepší, ale stalo se a za to můžeme být vděční," řekl s úsměvem na tváři.

,,Takže se uzdraví ?," zeptala se mamka.

,,Ano, je tu šance, ale bude to ještě dlouhá trať," odpověděl. Mně ale stačila ta naděje, ta šance, že budu zdravá.

,,Budu moct sama dýchat ?," zeptala jsem se ho zas.

,,No nejspíš ano, ale musela byste podstoupit transplantaci plic," odvětil.

,,Proč jste mi to neřekl dřív ?," řekla jsem naštvaně.

,,Protože byste to dřív nezvládla, byla jste neustále oslabená a vaše rakovina vám v tom naprosto bránila, nezvládla byste to. Mohla jste přestat dýchat a následně zemřít, bylo to naprosto riskantní, ale pokud se rakovina nadále bude zlepšovat, tak ji budete moct postoupit, ovšem pojišťovna to nehradí. Museli byste si to zaplatit," řekl naprosto klidně a podíval se na mamku, jestli k tomu taky nechceš něco dodat.

Celou dobu jen seděla a poslouchala naší konverzaci.

,,Děkuji, určitě se rakovina zlepší, a potom si ty plíce koupíme," řekla a usmála se. 

Do hodiny o tom věděli už všichni příbuzní, všichni mi gratulovali a přáli štěstí, ale bojím se, aby to nebylo předčasně. Přece jen jsem záchvat neměla jen měsíc.