Jedno přání

Čekání ...

Vystoupíme z auta a jdeme do školy. Docela spěchám, ani nevím proč, ale mám lepší pocit, když jsem ve třídě o něco dřív, abych se stihla připravit a někdy teda taky dodělat úkol, který jsem nestihla, ale těch není tolik a ani ne tak často.

Zastavím se u skříňky, kde se přezuju a vezmu si tam učebnice na matiku, chemii a angličtinu, zbytek mám u sebe.

Celkem spěchám, protože zase nestíhám. Jsem už na to zvyklá, takže vím přesně jak dlouho trvá cesta rychlé chůze. Stihnu to.

První hodina utíká rychle, procvičujeme si předchozí látku a počítáme rovnice. Nic moc nového se neučíme. 

Učitelka nás ani nemá moc v oblibě, už je starší, ale to mi na ní ani tak nevadí, spíš to, že neumí učit. Je to ten typ učitelky, která už blouzní, něco nám nadiktuje, ale v mžiku to změní, nikdo tak neví co si má zapisovat, ani neumí vysvětlovat. Nechápu, jak se dostala do školství.

Po hodině si sbalím matiku a připravím si učení na další hodinu. Jo jsem tak trochu šprt, ale ne takovej abych seděla v první lavici a zapisovala si první poslední, co učitelka řekne. Nejsem ani učitelčin mamánek, aspoň se snažím nebýt. 

Tím, že mám rakovinu mi to moc nepomáhá, ale co se dá dělat. To je holt život.

Hned, jak mám připraveno na další hodinu jdu za Henrym. Kate s náma nemá skoro žádný společný předmět, jen výchovy a angličtinu, což mě mrzí, protože je moje nej kámoška a kromě ní a Henryho vacházím snad už jen s Lexi, Mercedes, Lennou a Alison, ty jsou ještě v pohodě.

,,Jak je ?," zeptám se a hodím po něm falešně znuděný úsměv.

,,Když už se nudíš, nemusíš předstírat, že jsi šťastná ...," řekne a usměje se na mě, ale narozdíl ode mně ne falešně.

,,Máš dneska čas ?,"zeptá se mě.

,,Proč ? Kam chceš jít ?," odpovím mu na oplátku dvěma otázkama. Nevím, co má v plánu, ale doufám, že mi to z hlavy vyrve všechnu nudu a únavu. Dneska jsem fakt unavená a znuděná, nic mě nebaví a celkově se mi nic nechce dělat.

,,No, myslel jsem, že půjdem ven ....," řekne potišeji. 

,,Proč ne, půjde i Kate ? A kam máš v plánu jít ?," zeptám se v naději, že třeba do kina.

Než stihne odpovědět, tak už začíná hodina. Budu muset počkat do další přestávky. 

Nečekala jsem, že bude tahle hodina ještě únavnější než ta první, ale je to tak. Přitom biologii mám ráda. Jsem  opravdu unavená a každou chvílí asi usnu. ... 

Po chvíly už ležím na lavici a spím. 

,,Octavie ? Octavie, prober se. Zůstaň s námi ....," slyším, jak na mě volá několik hlasů najednou. Potom už nic neslyším, upadnu do komatu.

.... .... ....

Otevřu oči, vidím trochu rozmazaně, motá se mi hlava a je mi mizerně. Po chvilce už rozpoznávám pokoj v nemocnici, něco se stalo a já jsem zase tady. 

Pokoj je celý bílý, je tu hodně světla, což znamená, že je den. Je mi zima. Ohlédnu se po zdroji zimi  a zahlédnu nalevo od sebe otevřené okno. Snažím se vstát, když v tom mě zarazí něčí ruka.

Podívám se na osobu, která mě zarazila, máma. Usměje se na mě.

,,Jsme rádi, že jsi vzhůru, pořádně si nás vyděsila," řekne mi.

,,S tím vstáváním spěchat nemusíš, ještě tady zůstaneš na pozorování dva dny. Odpočinula sis dost, ale přesto nikam nespěchej, říkal to i doktor, " dodá táta a taky se na mě usměje.