Hraničářův učeň: Smrt hrdiny

První kapitola

Horác přišel k hluboké jámě, hrobu jeho nejlepšího přítele a cítil, jak v něm roste smutek. Neodvážil se ani podívat dolů, věděl, že by to bylo velmi těžké. Chvíli jen tiše stál, a poté hodil do hrobu malou kytičku lučního kvítí.
Kasandra stála kousek za ním když si všimla, jak se Horácovi cukají ramena. Přistoupila k němu a objala ho. Horác s očima plnýma slz pohlédl na svou ženu a na všechny okolo. Gilan se na ně jen tiše díval, ale i z jeho očí byla znát velká bolest. I ostatní hraničáři takto postávali s hlavami smutně skloněnými k zemi. ,,Jak se to mohlo stát? On nikdy nechyboval, byl nejlepší ze všech. Jak mohl zemřít? Jak?" Mezi vzlyky bylo Horáce jen těžko slyšet. Kasandra mu stiskla ruce a odvedla ho raději dál od hrobu.
Po rozloučení posledního hraničáře přistoupil k Willovu hrobu Gilan s mohutným lukem a stříbrným dubovým listem, který Willovi patřil. Položil je na květiny uvnitř hrobu a poklekl vedle něj. Tiše pronesl: ,,Wille, chci abys věděl, že jsi byl pro mne vždy jako mladší bratr. I přesto jsem si tě však vždy vážil pro tvou odvahu, obětavost a rozhodnost, proto, že i když jsi v životě přišel o hodně, nikdy tě to nezlomilo a dokázal jsi jít dál. Vyučil jsi skvělou hraničářku, i když to bylo velmi těžké. Padl jsi jako čestný hraničář v boji. A proto si tě, Wille, budu vždy vážit a nikdy na tebe nezapomenu." Gilan vstal a naznačil hrobníkovi, že může na hrob navršit hlínu.  Nedokázal však jen tak odejít, stále ho cosi drželo na místě. Vtom se vedle něj objevil vysoký mladík a pohlédl na něj. ,,Ahoj Almonde, myslím že bys měl radši jít za rodiči." Mladík odpověděl. ,,Já chci zůstat tady, Gilane. S tebou...a se strýčkem Willem." Gilan na chlapce pohlédl. Stejně statečný jako jeho otec. Velmi se podobal své starší sestře. Náhle Gilana něco napadlo. Co kdyby...ale ne, pomyslel si Gilan, teď není vhodná chvíle. Položil mladíkovi ruku na rameno a zadíval se mu pevně do očí. Mohl by mu alespoň naznačit... ,,Will by si přál, abych ti to předal." Řekl a podal mu cosi zabalené v kůži. Poté se slabě usmál a odešel.
Almond kůži okamžitě rozbalil. To co v ní bylo zabaleno mu vyrazilo dech. Saxonský nůž, mitrovsky ukovaná zbraň, která patřila jeho strýci, nyní ležela v jeho rukou a svým kovovým leskem a nabroušenou čepelí mu sdělovala jasnou zprávu. Almond si velký nůž chvíli prohlížel, když zaslechl hlas svého otce. ,,Almonde, čekáme na tebe, pojď." Mladík rychle strčil saxonský nůž do pouzdra a otočil se. ,,Jistě otče, promiňte, už jdu."