Hraničářův učeň: Smrt hrdiny

Jedenáctá kapitola

Almond s Gilanem právě projížděli lesem, když se spustil déšť. Netrvalo to dlouho a oba byli úplně promočení. Gilan se hbitě rozhlédl okolo a nakonec ukázal na malý palouk, nad kterým se tyčily stromy tak vysoké, že jejich větve utvořily nad polovinou palouku přístřešek. To se nyní dvoum hraničářům náramně hodilo. ,,Do rána se schováme tamhle pod těmi stromy. V tomhle lijáku nemá cenu jet dál." Almond se pokusil pohlédnout na oblohu a odměnou mu byla obrovská kapka deště v oku. ,,Au! S tím naprosto souhlasím."
Oba se tedy vydali k palouku, kde k jednomu ze stromů uvázali koně a o kousek dál si rozložili své věci. O ohni nemohla být bohužel ani zmínka, což Almonda zamrzelo. Na hradě si mohl poručit zatopit kdy chtěl. V divočině se musel spolehnout jen sám na sebe.
,,Hraničáři nikdy nebyli a nejsou na nikom ani na ničem závislí. Jako hraničáře tě nesmí nic překvapit. Vždy buď připravený na nebezpečí." Řekl náhle Gilan, jako by chlapci četl myšlenky.
Konverzace začala trochu váznout a Almond nečinně prohraboval klackem rozmočenou hlínu u cípu své deky. Gilan se na to zamračil a v tom se postavil na nohy. Mladík na něj překvapeně pohlédl. ,,Chystáš se někam jít?" Gilan se zasmál. ,,Hlavně ty se chystej. Nacvičíme si plížení."
,,Takže sbohem čisté oblečení." Povzdechl si Almond smířeně, načež jeho učitel ukázal zrovna na ten nejrozbahněnější úsek cesty, kterou přijeli. ,,Tak honem!" Křikl na Almonda, a ten vyskočil, jako když do něho střelí.

Chtě nechtě si Almond lehl břichem do bahnité škarpy u cesty, která opravdu nevoněla nijak vábně. Nízko položené větve jehličnanů ho píchaly do boku, ale on se snažil nevšímat si toho. Gilan stál nad ním na kraji cesty a ukazoval k asi deset metrů vzdálenému stromu.
,,Čtyři centimetry nad tebou je provázek, který jsem uvázal k támhle tomu stromu. Ty se doplížíš k němu, aniž by ses toho provázku cestou dotknul. Jestli se pohne, musíš zpět na začátek." Pronesl prostě Gilan a Almond si pomyslel, jestli je to opravdu tak snadné, jak lehkým tónem to Gilan říká.
Nebylo.
Než se mladík konečně dostal k tomu pitomému stromu, jak ho v duchu nazval, uplynula skoro hodina a on se vracel nejméně dvacetkrát. Nejhorší bylo to, že škarpa, ve které se plazil, byla na některých místech hrbolatá, takže se provázku vždy dotknul. Nakonec přišel na jediné možné řešení. Zaťal hýždě a ponořil se do bahna tak, že vypadal jako utopenec plovoucí na hladině jezera. Tímto způsobem se plazil asi tři metry a poté se z bahnité kaše vynořil. Zbývalo už jen pět metrů. To už bude úplná balada. Pomyslel si Almond s úlevou, když v tom uslyšel podivný zvuk. Odvážil se pootočit hlavu ke svému pravému boku. Jedna z vetviček ostružinového keře, kolem kterého se plazil, se mu zasekla do pláštěnky a nyní se do ní zaplétaly další a další. Mladík rlzčileně zaklel, ale pokračoval dál.
Po úmorných pěti metrech se konečně jakýmsi zázrakem dostal na konec škarpy. Sláva!
Když vstal, měl na sobě tolik bahna, že z něj ve velkých kusech odpadávalo a s mlasknutím dopadalo na Almondovy holínky. Ve vlasech měl zapletené listí, jehličí a ostružiní a páchnul jako hromada odpadků. Zkrátka vypadal strašně. Gilan si však zachoval vážnou tvář a s uznáním se na svého učně podíval. ,,Moc dobře. Nečekal jsem, že se sem dostaneš ještě dnes."
,,Já také ne." Přiznal mladík s úšklebkem. Gilan si ho okamžik prohlížel. ,,Tak se jdi umýt k potoku a za patnáct minut se sejdeme na palouku. Nezapomeň si s sebou vzít saxonský nůž".