Hraničářův učeň: Smrt hrdiny

Čtvrtá kapitola

Poté, co mu Gilan konečně vysvětlil, že si mladík prostě nemůže ponechat dva koně, se Almond cítil sklíčeně. Svého siváka miloval nade vše a nechtěl se ho jen tak vzdát.
Přijeli na farmu vtipného Boba, syna mladého Boba, který již zemřel a farmu mu zanechal. Gilan sesedl a s mužem si potřásl rukou. ,,Zdravím Bobe, jak se vede?"
,,Ale, furt stejnak." Zasmál se malý hubený farmář se slaměným kloboukem. Poté loupl očima po Almondovi. ,,Tak to je ten tvůj novej učeň joo? Tak co mladej, jak se těšíš na novýho koníka?"
Almond si povzdechl. ,,No, já nevím." Vtipný Bob ho přátelsky poplácal po rameni. ,,Neměj vobavy. Jo, to kdyby tě cpali do chomoutu, to bys je měl mít, ale tihle moji koníci, ti jsou úplný zlatíčka. Počkej, jednou budeš rád že toho svýho siváka vyměnil za nějaké z těch mejch soudečků." Zasmál se Bob povzbudivě a mávl rukou směrem k ohradě. ,,Poďte, támdle pro toho kluka jednoho mám."
Almond přivázal svého koně k plotu a rychlým krokem dohnal svého učitele. Vtipný Bob přišel těsně k plotu ohrady a zavolal: ,,Okurka!" Poté se ze stáda hnědých koníků vynořil tmavě kaštanový hnědák s našedlou lysinou na čele a přiklusal k farmáři stojícímu u ohrady. Ten ho s úsměvem pohladil po krku a zavolal Almonda. Chlapec přistoupil ke koníkovi, který po něm zvědavě pokukoval. Farmář se zasmál ,,Tohle je Bow, seznamte se." Almond nechal koníkovi očichat svou ruku a poté ho pomalu pohladil po krku. ,,Nazdárek, já jsem Almond." Usmál se mladík na svého nového koně. Bow potřásl hlavou a zařehtal.
,,Jeho tajné heslo je okurka." Pověděl Bob. Almond pozdvihl tázavě obočí. ,,Prosím?" Gilan mu přispěchal na pomoc. ,,Každý hraničářský kůň má své tajné heslo, díky němuž pozná, kdo je jeho pán nebo koho má poslouchat. Bez tajného hesla s ním jinak nic nezmůžeš."
,,To je chytré." Pokýval Almond uznale hlavou. ,,Takže stačí, když mu řeknu ,,Okurka" a on mě bude poslouchat na slovo?" Gilan se potutelně pousmál. ,,Tak nějak." Almond již na nic nečekal. Požádal Vtipného Boba, aby mu koně vyvedl z výběhu a s hrdým výrazem se k němu postavil. ,,Okurka." Zašeptal pak koníkovi do ucha a vyhoupnul se mu na hřbet. O pár vteřin později ležel v prachu pod nohama očividně spokojeného Bowa. ,,Vždyť jsem řekl okurka." Mračil se Almond s pusou plnou písku. Gilan nahrál překvapený výraz. ,,Jejda, já ti zapomněl říct, že ho napoprvé musíš nejdřív dvakrát pohladit po nose."
Mladý učeň si nejspokojeně oprašoval kazajku a přitom zamrmlal. ,,Díky za upozornění. "

Po osedlání svého hraničářského koně a krátkém odpočinku se opět vydali na cestu ke Gilanově srubu v Carawayském lénu*.
Už se stmívalo a Almond trochu znervózněl. ,,Gilane, jak daleko už jsme?"
,, Asi míli. Do setmění to stihneme."
Mladík kývl hlavou a dál se zaobíral myšlenkami. Náhle ho vytrhnul Gilanův tlumený hlas. ,,Zastav, něco jsem zaslechl." Almond se podivil, co může přijít Gilanovi divného na nějakém zvuku, když právě projížděli lesní stezkou. Tak se ho na to zeptal. ,,Spousta věcí. Toto třeba nebyl hluk, který vydává vysoká při chůzi nebo jiná zvířata. Vypadá to na člověka. Takový hluk musí dělat jen lidská noha."
Nedaleko zapraskaly větvičky. ,,Slyšíš? Tohle určitě není zvíře." Pokračoval ještě tišeji hraničář. Pak sesedl z Blaze a naznačil Almondovi, ať taky sesedne  a přikrčí se s koněm u blízkého keře. Mladík poslechl a vtom zahlédl mezi stromy může, který hluk vydával. Byl středně vysoký a hubený, skoro kost a kůže. Na hlavě měl tmavý děravý klobouk, který mezi stromy splýval s okolím. Nejspíš měl namířeno k lesní chatě, kterou před chvílí minuli. Tyto chaty patřily většinou dřevorubcům, kteří se sem stěhovali hlavně proto, že to měli blízko do práce a byl zde větší klid. Ale s tím bohužel i lepší podmínky pro lapky, jako byl zrovna tenhle. Už už se chystal udělat další hlučný krok, když vtom na něj jako temný stín odkudsi vyskočil Gilan, popadl ho za krk a přiložil k němu saxonský nůž. ,,Kampak kampak mizero? Chtěl jsi okrást dřevorubce, viď?" Lapka překvapeně zalapal po dechu, ale to ho už Gilan táhl ke stromu ve stínu u cesty a otočil se k Almondovi. ,,Vytáhni mi z brašny lano. Přivážeme toho mizeru ke stromu." Mladík rychle vylovil z brašny tlustý provaz a přispěchal ke svému učiteli. Gilan vybral strom, který byl nejen dobře skrytý ve stínu, takže zloděje nikdo neuvidí, ale také byl jeho kmen dost hladký na to, aby nemohl provaz rozedřít. Poté ho posadil ke stromu posadil a pevně mu ovázal ruce i tělo kolem něj. Řekl Almondovi ať ho odzbrojí a svékne do spoďárů. ,,Proč do spoďárů? " Zeptal se Almond překvapeně. ,,Budeme mít stoprocentní jistotu, že u sebe nemá žádnou zbraň a navíc...je to pro něj dobrá lekce." Jakmile to lupič uslyšel, začal škemrat o milost. ,,To tak!" Zasmál se hraničář. ,,My tě pustíme a ty si pak na nás někde počíháš a zabiješ nás. Necháme to pěkně takhle." Za chvilku u stromu seděl přivázaný ztrápený lapka ve spoďárech s rezignovaným výrazem v kostnaté tváři. Gilan mu radši pro jistotu vyříznul kus látky z ušmudlané košile, kterou zloděj nosil a strčil mu roubík do úst. Pak vzal válečky, které měl v kapse kazajky a uštědřil mu nevelkou ránu kousek od spánku, takže zloděj omdlel. ,,Bude teď asi na dvě hodiny omráčený, takže můžeme v klidu odjet. Ráno se pro něj vrátíme a odvezeme ho ke starostovi, ten už si s ním poradí." Řekl Gilan a vyhoupl se do Blazeova sedla. ,,Už je skoro tma, ale to nevadí. Jedeme!" Houknul rázně na svého učně. Jakmile byl v sedle, rozjeli se oba jezdci po lesní stezce dál v nastávající noci. Gilan doufal, že už je nepotká žádný problém. Už se nemohl dočkat, až se ve srubu natáhne na kanape a dopřeje si misku silné černé kávy. Při té představě se mu u úst objevila slina. Nenápadně si ji otřel a koutkem oka pohlédl na Almonda. Ulevilo se mu, když poznal, že si ničeho nevšimnul. Nebylo by zrovna důstojné, kdyby mladík viděl zkušeného hraničáře a velitele hraničářského sboru, jak slintá. Při té představě se Gilan usmál. Další věc, na kterou se těšil byla, až Almonda začne učit střílet. To bude teprve legrace.