Hraničářův učeň: Smrt hrdiny

Devátá kapitola

Malinká vesnička Heldrind*, ležící blízko lesa odkud Gilan s Almondem vyjeli, se skládala z několika malých útulných chalup postavených kolem kruhového náměstí s malou kamennou fontánkou. Nejvýraznějšími stavbami Heldrindu byl patrový hostinec a vysoký úzký obílený dům s tmavomodře natřenými okenními parapety a záhony květin před vchodem. Nad ním bylo úhledným psacím písmem vyryto do dřevěné desky Radnice.
,,Malebná vesnička." Podotkl Almond a málem se vykroutil v sedle, když kolem nich po chodníku procházela mladá vesnická dívka s dlouhými plavými vlasy a jasně zelenýma očima. Zatímco ona jen stydlivě pozvedla zrak a líbezně se usmála, mladík měl co dělat, aby samým vyjevením nespadl z koně. Gilan si toho samozřejmě všimnul, ale uštěpačné poznámky si pro tentokrát nechal pro sebe.
Zastavili před radnicí a Almond zloděje odvázal. Gilan mezitím zabušil mosazným klepadlem na dveře. Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál voják. ,,Co chcete? A kdo jste?" Zeptal se neotesaně, a proto Gilan stejně neotesaně odpověděl. ,,Jsem královský hraničář a vedu zloděje, takže mě laskavě pusťte za vaším starostou. "
Voják si všimnul stříbrného dubového listu na Gilanově krku. ,,Dobře. Pojďte se mnou." Odpověděl zakaboněně a otevřel dveře dokořán, aby Gilan s Almondem mohli vejít.

Provedl je malým dvorem k protějším dveřím a zabušil na ně.
Poté se otočil ke Gilanovi. ,,Sekretář pana starosty vás přijme."
A bez dalších slov odešel. Gilan se zachmuřeně otočil na svého učně. ,,Zvláštní, když za dveřmi radnice takovéhle bohem zapomenuté vesnice hlídá voják. Co se to asi děje..." V tom se dveře otevřely a ven vyšel menší uhlazený sekretář postaršího věku s pleškou na hlavě a mírnou nadváhou. Přeměřil si všechny tři návštěvníky nedůvěřivým pohledem a pokynul rukou za sebe.
,,Zdravím hraničáři Gilane, pan starosta už vás očekává."
Gilan přikývl a spolu s Almondem a zlodějem vstoupili do prostorné světlé pracovny s vysokými policemi plnými knih a spisů. V koženém křesle za psacím stolem seděl vysoký štíhlý muž středního věku s výraznými lícními kostmi a pronikavýma tmavýma očima. Světlé vlasy už mu sice brázdily šediny, ale jinak vypadal na svůj věk mladě. Jakmile spatřil Gilana, s úsměvem mu pokynul hlavou na pozdrav. ,,Hraničáři Gilane, rád vás zase vidím. Tento hoch je vaším učněm?" Zeptal se, když stočil pohled k Almondovi. Gilan přikývl. ,,Ano, jmenuje se Benedikt."
Chlapec nakrčil čelo, když uslyšel úplně cizí jméno, ale nic na to nenamítl a jen s úsměvem pozdravil. ,,Zdravím."
,,I já. Je potěšující vidět tak zdatného mladého muže v hraničářském výcviku. Gilan ti jistě bude výborným učitelem." Řekl starosta a poté si všimnul zloděje, který se celou dobu snažil nenápadně vyvléct z tlustého provazu. ,,A ty... ty si odpykáš svůj trest v žaláři." Gilan mu rychle vylíčil, co zločinec spáchal a starosta nechal zavolat stráže. Ti zloděje nepříliš jemně chytili za paže a na příkaz starosty ho odvedli do cely. Starosta zavrtěl nesouhlasně hlavou.
,,Občas králi vážně nezávidím. Zvláště v těchto neutěšených časech, kdy se chystá válka a on musí k tomu všemu řešit tyhle pobudy, kteří tropí království naschvály."
,,S tím souhlasím." Přitakal zachmuřeně Gilan a pak dodal. ,,No, tak my zase pojedeme. Nicméně rád jsem se s vámi opět setkal Ulrichu."
,,Já s vámi také. A ať jedete kamkoliv, přeji příjemnou cestu. Snad už vás žádný podobný problém nepotká."
,,Kéžby." Ušklíbl se Gilan. Starosta se usmál i na Almonda. ,,A tobě Benedikte přeji hodně zdaru při výcviku."
,,Děkuji... pane." Odpověděl mu Almond nejistě. Byl přeci jen princ a nikdy nebyl zvyklý na to, aby oslovoval poddaného svým pánem.

Po tomto rozloučení vyrazili oba hraničáři rychlým krokem ke svým koním, vyhoupli se do sedel a pokračovali dál klusem po kolikáté prašné cestě vstříc hradu Macindawu.

*vesnice Heldrind je smyšlená