Červený diamant

Žár a nástrahy

Už zase. Soren se opět kutálel ze svahu. To mu to ti fanatici dělali schválně? Pokud ano, zřejmě z toho taky museli mít legraci, což v něm vyvolávalo větší rozhořčení než myšlenky na to, kolik mu zase přibylo modřin. Umínil si, že až odtamtud nalezne východ, tak tuhle jejich atrakci zažaluje za ubližování na zdraví.

Sorenovo tělo se přestalo neovladatelně zmítat v kotrmelcích a on si vyčerpaně lehl na záda. Bylo mu jedno, že podle černé barvy, která mu ulpívala na všem, se patrně natáhl na hromadě uhlí. V hlavě mu muselo proti sobě bojovat snad sto dýk a jeho žaludek se nejspíš rozhodl ještě chvíli setrvat v kutálejících pohybech, takže si Soren raději sedl a chytil se za břicho. Snažil se lapat po čerstvém vzduchu, ale ani ten tam neměli. Ucítil jen něco jako zápach síry a to bylo tak všechno. Žádná vůně jehličí jako v lese.

Ztěžka se postavil na nohy a popošel pár kroků dopředu. Chtěl začít pátrat očima po nějakých dveřích ven, ale z toho, jak ohromně rozlehlý prostor se před ním rozevřel, z toho upustil. Udiveně sledoval hrubě otesané skály, místy zčernalé od ohně, jejichž části by jistě někomu mohly spadnout na hlavu, jak nezajištěně vypadaly. A opravdu, najednou se jeden kus odlomil a se zaduněním se zabořil do extrémně ušlapané prašné cesty. Tomu místu se tedy vyhne obloukem.

Pak si pár metrů od sebe všiml táhnoucí se říčky, jež měla nezdravě rudou barvu. I když, ono tam souhrně všechno bylo jakoby osvícené červeným světlem, co se používalo na diskotékách. Takže si Soren pomyslel, že za to jistě mohl ten filtr, který pak takhle zkresloval obyčejnou vodu. A nebo to obarvili?

Došel až těsně k říčce a rozhlížel se po nějakém místě, kde by ji dokázal přejít. Ale žádnou lávku neviděl. A tušil, že by ji nepřebrodil a plavat se mu v ní nechtělo. Co on věděl, co když do toho dali žíravinu nebo tak něco? Musel se mít na pozoru.

Najednou spatřil, jak se směrem k němu něco plavilo. Podle tvaru by řekl, že kláda. Soren se tedy připravil, vyčkal, když to bylo dostatečně blízko, a pak přes to rychlými kroky přešel na druhou stranu.

Strhnul. Něco ho chytilo za nohu. Nejspíš další laciný trik. Prudce kopnul dozadu a to něco zasyčelo. Ohlédl se a na chvíli mu došel dech; vážně se teď na něj ta kláda podívala krvavýma očima? Nemožné. Když dřevo začal dál unášet proud, rázně zavrtěl hlavou a vydal se na druhou stranu pěšiny než se nacházely padající skály.

Po několika minutách dorazil na další rozlehlý plac, kde ale nešetřili s rozmístěním kulis jako u toho prvního. Viděl daleko se táhnoucí kamennou stěnu a na ní rovnoměrně přidělané řetězy tak, aby podle jeho mínění dokázaly spoutat ruce, nohy a i hlavu. Soren se ušklíbl. A to ho jako mělo zastrašit?

Znenadání se prostranství začalo zaplňovat nějakými postavami a Sorena do nosu praštil ostrý odér hniloby a zeminy. Nejspíš další fanatici, co ho měli za úkol děsit. Zarazil ruce do kapes a pokrčil ramena, čímž se udělal menší, a pokračoval na druhý konec placu. Když se takhle zachoval na ulici, lidé se mu vždycky vyhýbali a on tak mohl jít prostředkem chodníku. Nejspíš se jim pohled na něj nelíbil.

Ale tyhle osoby na něj zvědavě natáčely krky, což se mu vůbec nezamlouvalo. Byl nerad středem pozornosti, když už se předváděl, tak jen nepřímo, jako například při naprosté dokonalosti napsaného cvičení ve škole. Nejradši by si přetáhl kapuci přes hlavu, aby se tak ještě víc schoval, ale už i tak na něj doléhalo přímo nesnesitelné horko. Až teď si naplno uvědomil, jak moc se potil.

Ostýchavě se setkal s pohledem jedné ženy, co si ho bez přestání prohlížela. Měla pod očima tmavé kruhy a zorničky jakoby obtažené jasnou smaragdově zelenou. Její rty zářily nezdravě šedou barvou a když mu věnovala úsměv, co spíš vypadal, jako by jen mimoděk spustila jeden koutek rtů, spatřil zuby obroušené do ostrých špiček.