Červený diamant

Na povrchu

Procházel temnou uličkou s mnoha výklenky, které se topily ve tmě, takže nemohl poznat, kdo se v nich skrýval. Poučil se však z několika předchozích momentů a obrnil svou mysl vůči strachu z těch, kdo na něj chvíli co chvíli vyskakovali. Kreatury s hlavou spojenou s trupem pomocí velké rezavé pružiny místo krku, takže se jim celá horní část nebezpečně a nepřirozeně kývala. Všichni se šklebily, jako nějaké masky z tragédií z období antického divadla. Netušil, co po něm požadovali, ale nelíbilo se mu to. Jejich smích se mu jako ten nejhorší zvuk zařezával do uší a Sorenovi z toho tepalo ve spánku. Točil se stále dokola, když si ho příšery mezi sebou s chechotem posílali dál a dál uličkou. Nemělo to konce.

Soren se prudce probudil a bez rozmyslu vystřelil nahoru. Nevšiml si nízko položené poličky, takže se uhodil o její roh a se sténáním se složil zpět na záda. Bolest mu rozostřovala vnímání okolí i nové situace, všechno se mu zdálo spiknuté proti němu. Jistě to někdo provedl schválně!

Když se jeho tváře dotklo něco studeného, máchl proti tomu rukou a ozval se dopad misky na zem, ze které se musela vylít voda. Divoce se podíval na toho, kdo to měl na svědomí, a setkal se s tmavýma hnědýma očima, podobnýma starým kaštanům. Byly zasazené v docela snědém obličeji, u jehož okraje měla ta osoba sčesané stejně tmavé vlasy, co se dost kroutily. Její ucho zdobila náušnice s lebkou a po krku se jí vinul naštvaný had. Soren se znovu posadil, tentokrát s větší opatrností vůči poličce. Žena si ho prohlížela s trpělivostí a nyní se shýbla, aby sebrala nádobí, jaké jí vyrazil z ruky. Soren ji znal. Onehdy - a připadalo mu to jako celá věčnost - od ní dostal lilii. Květinu, kterou čirou náhodou skutečně moc potřebovala Lilith.

Porozhlédl se po okolí a zjistil, že se nacházel v domku s jednou místností, jak mohl soudit podle rozvržení nábytku, kde se všude povalovaly nějaké krámy, jaké by většina lidí vyhodila, tato žena však ne. Okna se neleskla, spíš byla pokryta silnou vrstvou prachu, ale ne zase tak, aby se nedalo vyhlédnout ven. U dveří stála malá a očouzená kamna, na nichž stálo několik hrnců, ze kterých většinou čouhaly příbory nebo třeba naběračka. Místnosti dominoval stůl, s prkýnkem, nožem, nakrojenou cibulí a chatrně vypadající židlí vedle. Jeho samého položili na postel z minulého století, jen postrádala takové ty velké peřiny, musela mu postačit pouze deka. A na zatrápené poličce, co byla zavěšená ze stropu na dvou spletených lanech, se vyjímaly talismany, amulety, věštecká koule, lebka, umělý pavouk a něco jako potrhaný lapač snů. Také balíček karet, s jakými se už Soren setkal. Popravdě, dříve by z toho byl docela u vytržení, ale po tom všem v tom spíš cítil něco špatného, co by mu mohlo ublížit.

,,Snažila jsem se ti trochu setřít ten prach z tváře, ale ve spánku jsi sebou moc házel a pak vzhůru jsi byl agresivní," odvětila žena nezaujatě a znovu se shýbla, aby si tentokrát na klín posadila černou kočku, která Sorena tenkrát odvedla do pekla.

Soren zbystřil smysly, protože to nemohla být náhoda. Co když se po něm teď ta žena vrhne? Darovaná dýka od Naercey zůstala někde v tornádu s koženou bundou, takže ta jako možnost odpadla. Co tedy? Znovu zakmital očima po místnosti a pohled mu padl na nůž na stole, kam to bylo od postele sotva dva metry, ale musel se pohnout hodně rychle. Žena hladila kočku pod krkem a ta vrněla. Soren je se staženým hrdlem pozoroval a všechny svaly se mu napjaly a jen čekaly na příkaz mozku. Teď.

Soren posunul bližší nohu k okraji postele a postavil se s ní na zem. Pak se s držením rovnováhy na té první nahnul ke stolu, přidal druhou a provedl něco jako podivný cvik, jen aby sevřel oběma rukama rukojeť nože a namířil ostří na ženu, jež stále vypadala tak stoicky klidně. Její prsty laskaly kočičí srst černou jako noc a Soren popošel blíž, aby pochopila, že by byl na její útok připravený. Hrudník se mu zrychleně zvedal a musel se tvářit vážně šíleně, ale nehleděl na to. Hlavně že si ona nic nedovolí.