Červený diamant

Tajemství Abigailiny krve

Soren stiskl rty v úzkou čárku, když zaslechl jméno Nejvyššího. Vzpomněl si na sebe a Lucy, jak před tímhle vším ještě prohluboval její strach, a zastyděl se. Nyní již věděl, že o takových věcech by žertoval pouze sebevrah. Tedy, musel by sice ze svého života nejprve odmazat pár kritických okamžiků, aby mu na to nemohl už nikdo nic říct, ale v podstatě to byla pravda. Zároveň mu to jméno, znějící s příslibem svůdné zvrhlosti a temného bezpráví s toužebnou mocí, které Sorenovi jako ozvěna vibrovalo v uších, připomnělo Naerceyino snad první varování. Nikdy toto jméno nevyslovit nahlas, aniž by se nestala pohroma.

,,To ne," hlesl Soren a zorničky se mu rozšířily. Se staženým hrdlem se rozhlédl po démonech, ale nezaznamenal žádnou změnu.

Wenir si tentokrát lokl rovnou z lahve a poté nespokojeně mlaskl. ,,Ejhle, Smrtelníku, ty nám teda věříš," poznamenal vlk. ,,Copak si myslíš, že bych tě vystavoval nebezpečí, když seš tak důležitej?"

Soren pomalu a rozvážně zavrtěl hlavou a Wenir položil skleněnou nádobu na bar, jen aby mohl od jednoho úslužného démona převzít malou baňku s něčím rudým - asi krví - na dně. Vlk tím zatočil a pak to podal Sorenovi. Když ten se po tom natáhl, Wenir ucukl a záludně vycenil zuby.

,,Seš důležitej," zopakoval, ,,a všechno podstatný se dozvíš z tohohle, aniž bych ti já musel něco zdlouhavě vysvětlovat a nebo to celý zblbnout. To víš, já se tu budu snažit a ti pišiškvorové kolem se mi akorát pak budou posmívat, jakej sem negramot. Radši si to proží sám."

,,Jak jako, abych si to prožil sám?" nechápal Soren. ,,To mě vtáhnete do nějaký představy, iluze, nebo tak něčeho?"

Tentokrát Wenir s baňkou neucukl. Soren ji sevřel v dlani a úplně mu ji zmrazila, jako by právě vzal z mrazáku špenát, co se pak musel rozehřát v hrnci. Chytil ji proto jen dvěma prsty a druhou rukou sundal z lahvičky korkovou zátku. Praštil ho do nosu silný odér kouře, železa a čehosi nehmotného, ale pokud by utrpení přesáhlo únosnou hranici, mohl by tam počítat i to. Nesmírná bolest, vztek, žal a ponížení, co daný nositel té krve zažíval, mu připadala až příliš konkrétní. Měl dokonce pocit, že se mu před očima míhaly obrazy a ke všemu tak živé, že z toho málem spadl ze stoličky.

,,Opatrně," poradil mu Wenir, i když docela dost pozdě. Poklepal vlčími prackami na bar, čímž si přivolal další alkohol, až to donutilo Sorena si pomyslet, kolik toho byl vůbec schopný vypít. ,,Tak," odfoukl si vlk, když si dal další dávku, ,,asi bych ti měl říct, co s tim. No... dej si kapku toho na jazyk, někam se dostaneš. Ale na nic tam nešahej, nikoho nevolej. Jenom pozoruj a... pochopíš."

Nic dalšího už z Wenira ani po dvou minutách čekání nevypadlo. Zatímco se už naplno věnoval svému chlastu, namočil Soren nedůvěřivě malíček v tom červeném - přičemž se paradoxně popálil, jak byla ta tekutina na ledové sklo horká - a zhnuseně si kapku změřil. Zhluboka se nadechl a připravil se, jak se kolem něj vyrojí démoni a budou mu něco šeptat. Proto by ani v nejmenším nečekal, že když mu krev z baňky sklouzla do krku, začala se ze všeho okolo stávat nesouvislá šmouha. A on zapomněl na vše, kým kdysi byl, koho znal, o čem věděl. Tyto myšlenky a vzpomínky nahradilo něco nového - cizího. Nyní se už nejmenoval Soren. Jeho nová podoba zněla... Abigail.

Seděla v jediné světnici své malé dřevěné chaloupky, kterou zdědila po svých zesnulých rodičích. Stálo ji hodně práce, aby si ji po jejich smrti udržela, ale povedlo se. Vesničané to přikládali její neobvyklé píli a zručnosti, ale jen ona zněla ten pravý důvod. Srdce se jí třepetalo vzrušeně v hrudi při vzpomínce, jak onehdy stála promočená deštěm a ulepená od bláta na planinách, kam utekla od pohřbu. Nemohla se dívat, jak se těla jejích nejmilejších bytostí ukládala k věčnému spánku do hlíny. Byla tehdy moc zoufalá na to, aby si promýšlela následky svých činů. Ale nakonec, ony vlastně žádné následky neexistovaly. Její spokojenost už nemohla dosáhnout větších výšin. A k tomu všemu jí dopomohl on; ten stín, vtíravý šepot, temný pokušitel, antikrist, prostě vše zlé a prohnilé, jak ho nazývali její puritánští sousedé.