Červený diamant

V oku inferna

Bolest z té jediné rány se ozývala při každém pohybu a nutila Sorena k tomu, aby ustal v pomalém plazení a zkroutil se v křeči. Zarýval nehty do prachem pokryté země, jako by si tak snad mohl ulevit. Přineslo to však výsledek jen takový, že v prstech pomalu ztrácel cit. Něco mu říkalo, že za to byla odpovědná hlavně ta velká ztráta krve, ale on si na tohle nedovoloval myslet, jinak by to hned v té chvíli vzdal a počkal, než by z něj život vyprchal úplně. Nepřál si smrt a přestože mu v nekritických okamžicích předtím připadalo jako hloupost o tom dumat, si ji pomalu začínal připouštět. Zároveň však věděl o tom, kam touhle cestou směřoval; jednou nohou k uskutečnění konce.

Mělo ale ještě smysl se o něco vůbec snažit? Proč to zatraceně dělal? Proč tu bolest nechával stále jím prostupovat, když se pokoušel posouvat dopředu? Kam to vlastně směřoval? Už předtím se to jevilo jako zbytečné, ale nyní se účel skryl ještě o něco víc hluboko. Vždyť sebevrazi se dopouštěli podobných zbabělých kousků dnes a denně, a to jim ani jako Sorenovi neprobodla velká nestvůra srdce. Tedy, pravděpodobně to bylo jen těsně vedle, protože to by ho už dávno zabilo. Podělaný démon. Určitě si chtěl vychutnat jeho pomalé umírání.

Soren se ztěžka dostal do sedu a tehdy si uvědomil, že jeho dech zněl nepravidelně jako nějaký brzký parní stroj. Zkusil ho zpomalit a uvést do normálu, ale jen se kvůli tomu stočil do klubíčka, jak ho zalila vlna odporu. Tiskl si paže k hrudi a chtěl tu bolest uvnitř rozmačkat a dal by kdovíco za to, kdyby se mu to povedlo. Poznal, že se třásl jako v zimnici, i když v pekle vlastně ani taková zima být nemohla. Nezvané slzy mu rozostřovaly pohled a po chvíli ucítil na kůži na zápěstí něco chladného a mazlavého; to se mu tam asi dostala krev. Zoufal si a jeho zmatené myšlenky se točily už jen kolem jediného - usnout navěky. Hned. Teď.

Připadalo mu to jako kdyby usínal, ale stále ho něco znovu a znovu probouzelo, z čehož se cítil mrzutý i otrávený zároveň. Jeho sen pořád něco zdržovalo a vytrhávalo ho to z toho kratičkého nevědomí, jaké se k němu sem tam dostavilo. Tlačil víčka k sobě a ze rtů mu unikalo sípání, které zpodobňovalo jeho tichý křik. Najednou se dusil a musel se proto převalit zpět na břicho, aby se mu vzduch mohl dostat do plic. Letmo se ohlédl a spatřil za sebou postupující krvavé skvrny. Zatočila se mu z toho hlava, i když by mu předtím ta krev nevadila. Jenže nyní patřila jemu a Soren nepotřeboval sdělovat, co z toho pro něj plynulo.

Znenadání se kolem přehnala studená vlna a Soren zůstal strnule přilepený k zemi, hlavu na pravé straně a vypadal, jako by to už opravdu měl za sebou. Příchozí osobu ale neoklamal a ani vlastně nemohl, když se pod jeho palcem nacházela celá pekelná říše. Satan, znovu ve svém oranžovém hábitu, popošel se zvednutým obočím blíž a když do Sorena lehce kopl nohou, na jeho rtech se zkroutil škleb, stejně jedovatý jako had. Sorena v tem moment napadlo, jak asi museli dopadnout rebelové. Jak skončila Naercey, za níž se to vlastně chtěl podvědomě dostat, přestože na to předtím zapomněl.

,,Podívej se, jak jsi skončil," pronesl Nejvyšší téměř znuděně. ,,Jako ubohá a o smrt téměř žebrající kopa hloupého, zranitelného masa. Všichni tví spojenci tě buď zradili a nebo jsem je rozprášil. Co ti už jen zbývá, ubohý smrtelníku? Snad jen... dosyta se připravit na správné uvítání v mé říši. Nebo snad stále zbytečně doufáš? Ale copak existuje nějaká naděje, když se ti veškeré dveře a okna uzavřela?" Satan k Sorenovi přiklekl a ztišil svůj hlas do šepotu: ,,Cítím, jak tvé srdce pomalu přestává bít. Už jsi tak nebezpečně blízko a jsi... stejný jako všichni. Bojí se toho, co možná ani nebude takové, jaké si to představují. Máš však dost kuráže na to, abys tu zkoušku splnil? Všichni jsou tak nejistí, když na to přijde, a přitom mají jindy tak sebevědomé řeči. Ano, jen ve slepé uličce se pozná, jestli vždy jen selžeš a zklameš, nebo vytrváš. A co ty? Kde najdeš další místo, kde ti otevřou?"