Jednodílovky

Still believe

''Myslíš si, že chceš zemřít, ale ve skutečnosti chceš být zachráněn..''

Tak tohle jsem si taky myslela. Před pěti dny jsem ale skončila s vírou v záchranu..

Nikdo mě nešikanoval, ..

Měla jsem docela hezký život, ale když jsem ho poprvé viděla všechno se změnilo. Naše pohledy a naše polibky. Jako kdyby nás sám bůh dal dohromady. Nikdy jsem nevěřila v pravou lásku, v lásku na první pohled, ale on mě to naučil. Naučil mě žít, jako kdybych měla druhý den zemřít. Věříte, že se dá umřít steskem po milované osobě? Když si uvědomíte, že začal milovat osobu, kterou vy upřímně nenávidíte?

Říkal mi, že mě miluje, ale myslel to vážně? Říkal, že mě potřebuje, ale nebyli to pitomé kecy? Samozřejmě, že jsem o něm říkala, že ho nenávidím, ale jenom jsem si to myslela..

Milovala jsem ho celým srdcem. Přísahala jsem, že ho budu milovat navždy..

Přísahal i on, ale já jsem zůstala. Je to teprve pět dní, ale on to ještě neví..

Budu mu chybět? Vzpomene si? Chybí mi jeho rty, oči a objetí. Chybí mi ty chvilky, kdy mi říkal, že mě miluje. Chybí mi jeho upřímné objetí a jeho vůně. Je těžké pochopit, že ta hádka nebyla úmyslná a že když jsem řekla navždy, že to tak zůstane? Ale netušila jsem, že i po smrti zůstanu s ním. Že budu jeho strážný anděl, který se bude muset dívat na to, jak líbá jiné dívky, který bude ovlivňovat jeho rozhodnutí, jeho myšlenky..

______

Ležím na posteli vedle něho a civíme spolu do notebooku. Prohlížíme si společně facebook. Vlastně si ho prohlíží on a o mě neví. Ani necítím pod sebou jestli je jeho postel měkká či tvrdá. Zrovna si píše s nějakým klukem a holkou. Ani jednoho neznám a přesně žárlím. I po smrti cítím všechny emoce a prožívám je ještě víc. Slyším jeho myšlenky, jakoby na mě mluvil. A já mu na ně odpovídám, co má udělat. Jak prosté a jednoduché, ale když na něj mluvím, tak neslyší..

Necítím jeho vůni, nemůže se na mě usmát. Ani jeho oči nezachytí ty mé. Nemůžu ho políbit bez toho aby sebou necukl, jako kdyby mu byla zima..

Když ho obejmu naskočí mu husí kůže. A stále neví, co se stalo. Neví, že jsem zemřela. Že ten stesk ve mě vyvolal potíže se srdce a následně jsem zemřela. Prohlíží si dál facebook a usmívá se. Ten úsměv kdysi věnoval mě a dnes patří asi jiné. Nikdy jsem jeho život zásadně neovlivnila.

,,Chrisi, miluju tě..prosím poslouchej mě..''

Žádná slova nemůže slyšet. Jenom jemný vánek na jeho uších. Vstanu z postele a jdu pro papír a tužku. Opatrně to sesunu ze stolu a pomalu, ale jistě píšu slova..

''Chrisi, pamatuješ si na Clare ještě?'' To je vše. Nechci aby mě litoval, ale chci aby to věděl. Chci mu toho tolik říct, ale už nemůžu. Papír jsem poslala. Pomalu po větru mého dechu přistál na jeho hrudi. Opatrně, ale vystrašeně vzal papír a četl a mě ukápla jedna slza z tisíce. Tisíce těch, které pro něho padli do prázdnoty.

,,Clare..''

Vydechl mé jméno a já rychle zvedla hlavu a mezitím vypadli další slzy, které následoval můj nářek k bohu. Položil notebook a postavil se z postele šel k malé skříni a vytáhl menší krabici. Z ní opatrně vyndal jmelí a papír. Okamžitě jsme si vzpomněla, že na papíru je básnička a to jmelí ode mě dostal k Vánocům..

Přišla jsem k němu a pohladila ho po hlavě. Trhl sebou a vrátil všechno zpět do krabice. Zavřel skříň a přišel k oknu.

,,Clare..''