Jednodílovky

Záblesk

Vítr se opřel do okenic a způsobil, že se pohnuli a bolestnými nářky oznamovali, abych je zavřela. Vstala jsem od knihy a zavřela je. Něco mě na nebesích upoutalo a tak jsem chvilku strnule pozorovala zvláštní barvu oblohy, která se stahovala k dešti. Venku foukal vítr a ohýbal větve. Pomalu jsem přejela po skle okna. Na nebi se objevil blesk, který doprovázel duněním. Mrkla jsem. Spustil se déšť z nebe. Podruhé jsem mrkla a na zahradě se objevila postava. Mávala na mě svýma mohutnýma rukama. Mé zorničky se stáhli napětím. Krev neproudila tam kam měla. Zablesklo se a já uviděla na moment tvář neznámé postavy. Kluk asi tak stejně starý se na mě usmíval a jen tak stál. Tma. Všechno vypadlo. Pouliční lampy zhasli. Dala jsem si ruku před pusu a dýchala do ní. Něco mě táhlo ven. Spustila jsem ruku podél těla a čekala až zase zableskne, abych mohla vidět do obličeje tomu klukovi, té osobě, která stála na naší zahradě a mávala mi. Rychle jsem otevřela okno, ve mně proudilo tolik adrenalinu, jenom proto abych ho našla. Abych znovu mohla vidět tvář, kterou snad vytesali andělé. Vyskočila jsem z prvního okna v přízemí malého rodinného domu. Tráva byla mokrá a klouzala pod mýma holýma nohama. Mé nohy mě nesli směrem kde neznámý předtím stál. Zastavila jsem. Zablesklo se. Přímo přede mnou stál on. Ten neznámý kluk, který se jen tak prostě dostal do naší zahrady. Ucítila jsem dotek na pravé paži. Tou projel elektrický výboj. Dostavila se husí kůže. Neviděla jsem nic, jenom jsem cítila ten dotek. Zhluboka jsem dýchala. Nikdo nic neříkal, stáli jsme tam jenom tak ve tmě a on mě svou ruku na mé paži. Naše výdechy se proplétali, doteky stupňovali. Záblesk. Rozsvítila se obloha. Uviděla jsem ho. Rychle propojil naše rty v jedny. Jeho sametové rty byli za jedno s mými. Kapky stupňovali svou rychlost a já pomalu, ale jistě promokávala na kost. Otřásla jsem se a tím způsobila, že se naše rty oddělili. Venkovní lampy se rozsvítili. Přede mnou nikdo nebyl a zamnou taktéž. Otočila jsem se okolo své osy. Strach, který mnou proudil. Neznámý jen tak odešel? Zadívala jsem se na les a uviděla postavu, jak utíká pryč. Adrenalin se zvedl. Přeskočila jsem plot a běžela směrem k lesu. Zvuk mých chodidel, jak naráželi na mokrou trávu, se odrážel od všech světových stran. Plíce nestíhali na náporu adrenalinu dýchat. Oči nestačili mrkat a srdce nestačilo bít. Blížila jsem se, stále jsem běžela. Záblesk, jeden za druhým mě doprovázeli k lesu. Mé dlouhé černé vlasy byli mokré a vznášeli se zamnou jako závoj smutku. Popelavá barva nebes se zdála jako nekonečný oceán strasti. V tom se to stalo. Nohy už nemohli a zaklopýtla jsem.

,,Zůstanu při tobě jenom vydrž. Prosím. Vydrž. Za chvíli to bude v pořádku. Jenom chvilku a budeš zase v pořádku. Žádná bolest, žádný smutek. To zvládneš..''

 

,,Věřím ti..''

 

,,Bolí mě hlava, co se včera večer stalo?''

Do hlavy mi vystřelovala nekonečně velká bolest. Avšak od poloviny těla jsem necítila nic.

,,Zlatíčko, co jsi to včera večer dělala u lesa?''

,,Já nevím, šla jsem se projít, asi jsem zakopla a upadla. Já si skoro nic nepamatuji,''

Sáhla jsem si na nohy, ale necítila jsem žádný dotek. Všechno okolo utichlo a já jsem začala šílet. Neslyšela jsem nic, co lidé okolo mě říkali. Pouze jsem se chtěla postavit a zjistit, že to, co jsem si začala myslet není pravda. Pak jsem to v jedné větě uslyšela.

,,Ochrnula jsi!''

_-_-_-_-_-_

,,Nancy kam patří tyhle krabice?''

,,Támhle a děkuji moc, že mi to sem stěhuješ.''