Jednodílovky

Princeznička

Zářivá očka malé princezničky koukají skrz zamlžené okno. Dívá se na oblohu a usmívá se. Její malé tělíčko posedává na parapetu v teple uvnitř domova. Její dech způsobuje, že se okna zamlčí a ona na ně kreslí různé ornamenty.

,,Zlatíčko, ještě nebude sněžit,‘‘ oznámí jí maminka, která se jí snaží sundat z okna, ale malá princeznička se brání a snaží se zůstat tam kde je.

,,Čekám na prince,‘‘ řekne s úsměvem do nebe a stále se nepodívá na matku, která se tomu jenom zasměje. Sedne si na pohovku, která se nachází hned pod oknem na kterém princeznička sedí. Začne své dceři hladit nožičku a sleduje spolu s ní bílou oblohu, která vypadá, jako sníh.

,,Nejsi Malenka,‘‘ řekne maminka a znovu se snaží svojí dcerku dostat dolů z okna. Dcerka povolí a schoulí se do máminy náruče.

,,A když mu sem dám sušenky, tak přiletí dřív?‘‘ zeptá se princeznička jemným hlasem svém maminky a čeká odpověď. Vlastně jenom čeká na povel kdy bude moct vyrazit do kuchyně a přilákat sušenkami prince. Dívá se svojí mamince zpříma do očí a usmívá se. Matce se rozšíří úsměv a ukápne slza.

,,Samozřejmě, že můžeš. Třeba přiletí a odnese tě někam daleko kde budeš spolu s dalšími, jako jsi ty,‘‘ řekne maminka a s těmi slovy vypustí svojí dcerku do kuchyně. Povzdychne si a podívá se na okno kde je nakreslené srdíčko. Usměje se a setře si slzu. Vstane a jde do kuchyně podívat se na princezničku, co dělá.

,,Ale, ale. Princovi dáš svoje oblíbené sušenky?‘‘ zeptá se maminka a opře se o futra se založenýma rukama na prsou. Princeznička přikývne a dále se snaží sundat z pultu sušenky, které jsou jí doslova na dosah. Nakonec přestane s dupne si.

,,Mám ti pomoct?‘‘ zeptá se matka a stále pozoruje snahu své dcery, která ne a ne ustoupit.

,,Neměl péči!‘‘ zazpívá skoro malá holčička a přišoupne si k pultu židli na kterou následně vyleze, aby dosáhla na sušenky, které si vezme a seskočí ze židle. Vyběhne znovu k oknu na kterém seděla a sedne si tam zase. Dá před sebe sušenky a usmívá se znovu směrem k nebi, jakoby jí něco fascinovalo. Matka znovu sedí na gauči pod oknem a sleduje, jak její dcera začíná jíst sušenky.

,,Nejsou pro prince?‘‘ zeptá se maminka a nahlas se zasměje, když její dcerka hodí sušenku zpět.

,,Samozřejmě, že pro prince,‘‘ řekne pyšně a založí si ruce na malinké hrudi. Maminka protočí oči a dále sleduje svojí dcerku, která každý den vyhlíží svého prince.

***

,,Zase sedíš na okně?‘‘ zeptá se postarší ustaraná matka své dcery v nemocnici. Dívka s plešatou hlavou a bez jedné nohy se bleskurychle otočí směrem na svojí matku. Vtáhne rty dovnitř a tím se je snaží navlhčit.

,,Vyhlížím prince,‘‘ řekla jí jednoduše a zase se dívala do nebe. Matka se pro sebe usměje a přejde ke své dceři. Sedne si k ní a spolu se dívají na oblohu, která je stejně bílá, jako tenkrát, když začala vyhlížet svého milého.

,,Tohle děláš posledních třináct let každý den. Pořád věříš na prince?‘‘ zeptala se matka své dcery, která se na ní opovržlivě podívala. Nadechla se a zavřela nejprve oči, aby unesla svoji odpověď.

,,V něco věřit musím, když ne v normální život,‘‘ řekla suše a pokusila se slézt z okna, které nebyla dvakrát pohodlné, když je bez nohy. Dopadla na jednu nohu, kterou ještě měla a vzala berle, které byli kousek vedle. Dostala se k posteli a lehla si na ni. Otočila se zády k matce, která stále seděla na okně pozorujíc svojí zničenou dceru, která stále věří v něco co neexistuje.

,,Běž pryč, chci spát,‘‘ řekne potichu dcera a zavírá oči v únavě, která jí přepadla. Poslední co uslyší je tichý pláč, který vychází od její matky. Její maminka v pár vteřinách vybíhá na chodbu kde sklouzne po zdi hned vedle dveří od pokoje její princezničky. Její tělo slábne víc a víc a ona to ví. Její matka stále brečí stále se opírá s starší zeď kamenné nemocnice ve které trávila tolik času kolik mohla, ale když se nemoc malé princezničce zhoršila začali svou matku nenávidět. Srdce její dcery pomalu přestávalo být a princeznička to na sobě poznala. Nechtěla, aby ji matka viděla odcházet s princem, který si jí po tolika letech bere sebou. Dceřiny oči se navždy uzavřou a dech spolu se srdcem navždy utichne. Princeznička se setká se svým princem se kterým odlétá do jiné říše za lidmi, jako je ona. Matka se dívá směrem ke stropu a její slzy opouští její víčka.

,,Sbohem princezničko,‘‘ řekne potichu, když vstává a opouští nemocnici ze které dívka/holčička/princeznička/dcerka odešla bez svojí matky, která jí ale o mnoho let později navštíví v jejím království s jejím vysněným princem.

Doufám, že jsem vás nerozbrečela. Něco jsem okopčila ze vzpomínek a videí, které naše rodina natočila:3 .. mimo tu rakovinu!:)) xx

Doufám, že se vám to líbí a byla bych ráda za nějaké votes:33