Provazy minulosti

Útěk

Sedí schoulená v koutě a z očí se jí valí malé kapičky. Pláče a má strach. ,,Proč? Co jsem udělala?" Ptá se vystrašeně a smutně. Její rodiče zemřeli už dávno a ona zůstala sama. Nikoho jiného neměla, než mladého bratrance. Nebyl o tolik starší, ale krutý byl dost. ,,Díky čemu? Neříkal jsem ti snad, abys nezdrhala?" Křikl znechuceně a uštědřil ji jednu ránu holí. Kdyby mohla, bránila by se, ale ona nemohla. Ruce měla spoutané a z ran jí tekla červená krev. ,,Bojím se. Já... Omlouvám se. Už to neudělám." Klesla na kolena a prosila. On však přestat nechtěl. Miloval, když rozdával bolest, kterou sám cítil. ,,A to ti mám jako věřit?! Neblázni." Řekl pohrdavě.

A jak jsme se této situaci vlastně dostali? Vraťme se do doby, kdy dívce bylo deset a přišla o celou rodinu.

,,Tak, Zoe, toto je tvůj bratranec Thomas. Doufám, že spolu budete vycházet." Řekla žena s zrzavými vlasy podobná dívčině matce. Byla to její teta, kterou nikdy dříve neviděla. Uplakaná a smutná dívka se k ní rozběhla a objala ji. Chlapec, o tři roky starší, za ní přišel a zezadu ji objal. ,,Neboj, nedovolím, aby se ti něco stalo. Budu tě ochraňovat, aby se ti nikdy nic nestalo." Sliboval, ale slib porušil. Jen díky žárlivosti.

Probudila se ze strašného snu. Možná i vzpomínky. Ležela v posteli a zmateně s rozhlížela. Nevěděla, jak se tam dostala. Když posunula svou ruku o trochu dozadu, dotkla se něčeho teplého. Prudce otočila hlavu a vytřeštila oči. Zahlédla polonahého a spícího Thomase. Pomalu a hlavně potichu se vydala z místnosti do koupelny.

Stojí před zrcadlem. Kouká na své propadlé tváře, černé kruhy a bělostnou pleť. „Jak z toho pryč?" Ptá se sama sebe. Má spoustu možností. Je tam sama. Zamčená a v bezpečí. Přesto má strach. Strach z onoho činu. Bojím se. „On mě zabije." Říká svému odrazu. Ten pohled jí bodá u srdce. Zbývá jen jedna možnost. Nechce se řezat. Je to nechutné, ale vanu využije. Jak? To je na vás.

Přistoupí k vaně. Je plná až po okraj studené vody. Nechce se péct. Zima je jí bližší. Už se tam pomalu ponořuje. Klepe se, ale je jí to příjemnější jak rány bičem. ,,Sbohem bratránku." Rozloučí se naposledy, než ponoří hlavu a zhluboka se nadechne. Celá se klepe a voda ji pomalu plní dýchací cesty. Dusí se, ale nijak jí to nevadí. Je to pro ni osvobození.

Náhle ji však něco ze studené vody vytáhne a položí na zem. ,,Co to děláš?" Zeptal se zoufale hlas. Stále měla zavřené oči, proto nevěděla, kdo na ni mluví. ,,Otevři sakra ty oči, Zoe." Křičel na ní hlas. Kdyby se ji hrudník nepohyboval nahoru a dolu v pravidelných intervalech, řekli byste, že už to má za sebou.

Neví, co způsobilo, že ty oči nakonec otevřela, ale to, co poté viděla, se ji vrylo do paměti. Nad ní stál Thomas a z očí mu tekly potůčky slz. Zůstala na něj koukat jako vyvoraná myš. Vůbec netušila, proč tak moc pláče. Proč?

,,Co se děje?" vysoukala ze sebe stále v tom šoku. On ji jen vzal do náručí a silně ji stiskl. Nedokázala se ani pohnout. Nevěděla, jak má ta to všechno reagovat. Takovýto čin u něj zažila jen jednou. A to před osmi lety, kdy jí slíbil, že ji nikdy neublíží.

„Jak si jen mohla? To bys mě klidně opustila? Neříkala si, že už to neuděláš?" Klepal se mu hlas a tiskl ji k sobě o něco víc a pevněji, jako by se mu měla rozpadnout. Uvěřil jejímu slibu, který by bez jeho pomoci porušila.

„Já..." Zasekla se. Hlas ji vypovídal službu a vlastně celkově byla strnulá. Nic ji nenapadalo. Žádná omluva jejího chování. Ale proč se vlastně omlouvat. Byla to všechno jeho chyba. Vzpamatovala se tedy a odstrčila ho od sebe. „Co ti je po tom, co si dělám se životem." Vyjela na něj.