Provazy minulosti

Promiň...

Byla to pouhá náhoda. Naše seznámení proběhlo jinak, než jsem si představovala. Nehorázně jsem tě nenáviděla a teď? Stýská se mi. Nemůžeš za to, jaká jsem já. Moc se ti omlouvám. Opravdu moc, že jsem ti tak ublížila. Nechtěla jsem, nechci a budu toho litovat až do konce života. Chtěla jsem pro tebe být hrdinkou,skvělou kamarádkou a možná i láskou, ale ani jedno jsem být nedokázala. Stala jsem se koulí na noze, co tě pomalu stahovala ke dnu, zloduch, který napadá poslední zbytky tvých sil a nakonec jsem i zbraň, co do tebe vždy zasekne, když to nejméně čekáš. Víš, nakonec jsem možná přeci jen ráda, že jsi přesekla tu nitku osudu, který nás spojoval a vyrazila jsi vstříc osudu i beze mě.

Seznámily nás holky. Bylo to kvůli jedné hře, pamatuješ? Už přesně nevím, proč vznikla, ale vím, vzpomínám si na ten pocit, jak jsem měla hroznou chuť tě odtamtud vyštípat. Brala jsi mi pozornost. Jenže, pak se stal nějaký zázrak, hrály jsme spolu a bum. Kamarádky na život a na smrt. Ale pak, na dlouhou dobu se to taky nehorázně zvrtlo. Uzavřela jsi se do sebe, protože tě bez varování opustila. Už jsi prý neměla pro koho žít, přitom já byla stále s tebou. Proplakávala noci, když ji psala, že už nemáš sílu, že je to vše tvá chyba. Nikdy to tvá chyba nebyla.

Tvé rány. Ach bože, stále je mám v hlavě, jak to bylo nateklé, zarudlé a vypadalo to, že to hnisá. Bála jsem se o tebe, nabízela ti pomoc, ale odmítala jsi mě. Děsila jsem se každé zprávy, ve které jsi psala, že jsi unavená, že dál už to nedokážeš. Jsi silnější, než si myslíš, ale to už ti nepovím. Nemohu a ani to nedokážu. Slíbila jsem si, že ti už nikdy nenapíšu a to taky hodlám dodržet, přestože moje mysl je hrozně slabá a nelze jí nikdy věřit.

Změna nastala ve chvíli, kdy jsi navrhla, že když nám nevyjde hovor, přestaneme se bavit úplně. Nastal chaos a šok. Neměla jsem ani ponětí, co mám dělat, jak se mám chovat, co budu dělat, pokud o tebe kvůli něčemu takovému přijdu. Jenže, v den kdy jsme si volali, vše se nakupilo a moje nervozita stoupla na bod naprostého vyhoření. Nevěděla jsem, co mám říkat, o čem se budeme bavit. Měla jsem naprosté prázdno v hlavě. Ale jako mávnutím proutku to po pár minutách odpadlo a rozhovor se rozjel v plné míře. Bavila jsem se po dlouhé době. Ty písničky, co jsi mi pouštěla byly prostě super, i když jsem si je musela hledat pak sama, jelikož od tebe to nešlo slyšet. Promiň. Nejhorší, to bylo někdy ke konci hovoru, přišla máma. Ptala se mě na mikinu. Nevíš, čemu jsem se to vlastně tak hrozně moc smála? Protože tomu sama nerozumím, vážně ne.

Končilo léto, naše hra už dávno byla za námi, ale přicházela ta nová. Naše postavy měly být příbuzní a taky že byli. Dokud se nestala další katastrofa a vše nepadlo. Už jsi nehrála, ale psaly jsme si dál, dokonce jsme měli v plánu něco dalšího. To bych ale nesměla být taková kráva a nepokazit to. Moc se ti omlouvám. Ranila jsem tě, odstrčila tě od sebe až tak, že naše kamarádství skončila jako hromádka prachu někde u silnice. Neměla jsem si tě tehdy bloknout. Nestalo by se to. Dlouho, moc dlouho jsem toho litovala a zábavné je, že ani teď tomu není jinak.

Cítila jsem se odstrčená a raněná. Doufala jsem v to, že třeba se to tak nezhroutí. Kvůli samotě se ze mě v podstatě stala kurva. Doslova a do písmene. Ani nevím, kolik kluků vidělo mé fotky bez trička, ba dokonce úplně nahou. Stydím se. A nejvíce za to, že jsem se ti vyznala. Kdybych mlčela a všechny ty city přehlížela, byly bychom stále kamarádky. Ne, taková já nejsem. Nebo spíše lepší bude, když použiju minulý čas. Nyní bych ti neřekla ani slovo, co mám na srdci. Změnila jsem se díky tomu, že to vše skončilo totálním propadákem.

Jak se vlastně máš? Jak moc tě má poslední slova ranila? Už mi neodpustíš, že? Je ještě možnost, jak to vše přilepit k sobě a dělat, jako by se nic nestalo? Dokázala bys mi dát další šance? Kolik jizev ti přibylo za tu dobu? To vše se mi honí hlavou ve chvílích, kdy mé srdce a tělo nejvíce trpí. Když si beru do ruky žiletku a kus po kusu si ničím bledou kůži na nohou. Nedávno, přesněji včera jsem dobrovolně vyzvracela svůj vynikající oběd a mám dojem, že to nebylo naposledy. Chci totiž trpět za své chyby. Chci světu dokázat, že lidská hloupost zabijí a varovat tak ostatní, aby se tomu vyhnuli. Ani nevíš, kolikrát jsem šla mokrá do té zimy jen v pyžamu a přála si zemřít a připojit se k hvězdám nahoře, abych na tebe dávala celou tu dobu, co budeš žít pozor. Už ale nemám takoví sen. Už chci jen zemřít a dát ti tak pokoj, který si zasloužíš.

Budeš mi chybět. Moc chybět až odejdu, ale přeji si, abys byla silná a bojovala do konce, protože přesně to si ty zasloužíš. Pokořit osud.