Provazy minulosti

Kavárna pod hvězdami

,,Pojďme si hrát." Ozvalo se tichým hřištěm. Byl podvečer a všude se začali pomalu rozsvěcovat okolní lampy, aby děti, co si šly pozdě v noci hrát, nezabloudily. Já však byla jiná, než ostatní. Seděla jsem na houpačce, nohama jsem v té době ani nedosáhla na zem. Ale bylo mi tak dobře. Byla jsem sama a dívala se na nebe. Je to k nevíře, ale dělám to stále, jen už nejsem ta malá dívka s culíčky, ale pracující žena. Ty jsi se ale v té chvíli objevil nevím odkud. Tvé světle blond vlasy vypadaly, jako by jsi právě vylezl ze samotného měsíce a dopadl na zem jako první padlá vločka. Sedla jsi si vedle mě a zadíval jsi se na hvězdnou oblohu.

,,Na co se díváš?" Zeptal jsi se a podíval jsi se na mě. Vím to, i když jsem měla zrak upřený na tu zářivou dečku.

,,Na hvězdy. Jsou tak krásné a září. Chtěla bych být jednou z nich." Vypravila jsem nakonec ze sebe s nadšením a až poté se na tebe podívala. Byli jsme v té chvíli rozdílní. Až moc na můj vkus. Ty se světlými vlasy ale s tmavýma očima a já na druhé straně s tmavými vlasy a světlýma očima. Záviděla jsem ti to. Byl jsi totiž jako ony. Jako é milované sestry.

,,Proč? Tobě se tu nelíbí?" Zeptal jsi se smutně, jako by ti na mě kdy záleželo. Usmála jsem se na tebe zářivě a zavrtěla hlavou v jasný zápor.

,,Líbí, ale chtěla bych vidět sestřičku. Odešla za nimi. A maminka s tatínkem jsou smutní, protože jí měli rádi. Ale stále se hádají. Říkají, že je to jejich chyba. Proto chci za ní, aby jim to pověděla, že za nic nemohou." Začala jsem plakat. Kdo by tušil, že je mi z toho smutno ještě teď. Popotáhla jsem a začala si utírat slzy o rukávů a najednou mě objalo něco teplého. Bylo to tvé objetí a já se i tak lekla. Měl jsi krásný hlas. Máš ho i teď, nebo se změnil vlivem dospívání?

,,Ona jim to povídá. Každou noc v jejich snech, víš? Říkal mi to táta, že k němu takto mluví maminka." Pověděl jsi, jako by to byla snad ta nejjednodušší věc na světě. Ztratit někoho, na kom nám záleželo. Já ti to věřila celou tu dobu. Jenže, to přestalo ve chvíli, kdy se naši nakonec pod náporem vlastních řečí a viny rozvedli.

V ten den bylo stejně jasno, jako když jsme se potkali, ale já plakala. Neviděla jsem na jedinou hvězdu a přála si, aby jsi mě objal, ale v hlavě mi zněla slova našeho rozloučení. Tvůj táta si našel práci, takže jste se museli stěhovat. Usmívala jsem se na tebe a konejšila tě, že vše bude v pořádku, že se znovu potkáme, napíšeme si, zavoláme, jen co dostaneme první telefony. Ale ani jedno se nestalo. Do teď nevím, kde jsi, co se s tebou stalo ani co jsi vystudoval. Máš už rodinu, nebo ji stejně jako já zatím hledáš? Ráda bych ti ale řekla o svém dospívání. Doufám, že se pobavíš, protože bys to do mě neřekl.

Pamatuješ, jak jsem si tě jednou při hraní vyfotila na mámy foťák? Tu fotku jsem si ve třinácti pověsila do pokoje s tím, že jsi můj idol a budoucí manžel. Kamarádky se mi za to smály, ale já se nenechala. Tedy, do doby, než začala ta pravá puberta, co začala oním rozvodem. Řekla jsem si, že hvězdy mi k tobě ukážou hvězdu jen tehdy, když je přezářím. A tak jsem si obarvila vlasy na tu samou, co jsi měl ty. Ach, jak já se za sebe normálně stydím, ale tehdy to vypadalo tak cool. Do toho jsem si udělala tmavě modré melíry, aby bylo vidět, o co se stále zajímám a aby toho nebylo málo, v patnácti jsem si udělala první tetování. Ty hvězdy mám za uchem stále, ale blond jsem raději vyměnila za svou klasickou kaštanově hnědou. Myslím, že tak je to pro nás oba lepší. Zůstat rozdíly.

Ale od mého vzhledu dál. Řekl bys, že z té ufňukané holky, co plakala při každém pádu, bude nakonec idol školy? Já bych tomu taky nevěřila. Ale co bylo nejhorší, nechala jsem se zatáhnout do šikany. Je mi líto toho kluka, co se stal našim terčem a který nakonec odešel ze školy, protože to na něj bylo moc. Ale, nikdy jsem se mu neomluvila z očí do očí. Chtěla bych to napravit, ale nepamatuji si, ani jak se jmenuje. Tvé jméno, ale nezapomenu nikdy, Lukasi. Kdyby jsme se nerozdělili, možná by to vše dopadlo jinak. Já bych se nepokoušela dosáhnout na vrcholky hvězd, abych nalezla cestu k tomu, kdo mi stále chybí. Nechci ani vidět výraz své sestry, až se tam nahoře potkáme, protože vím, že bude plakat a litovat toho, s kým to byla spojena krví. Pověz Lukasi, žil jsi lepší život, jak já? Unikl jsi tomu vábení falešných kamarádů a stál si za svým? Kdybych jen věděla, kde jsi, řekla bych ti toto osobně a nepsala to do stroje, co se co chvíli pokazí, jako můj život.

Po střední jsem nakonec na rok odjela do zahraničí, pročistit si hlavu a vybrat si, kdo vlastně na tomto světě budu. Je zajímavé, že jsem si pro toto vybrala Norsko, úplný sever, kde není skoro živáčka. Byla jsem tam sama, jen s průvodkyní a dívala se v nabalená na noční oblohu. Byla tam polární záře a mně tehdy došlo, že se mohu snažit jak chci, hvězdám se nevyrovnám, což nakonec vedlo i k tomu, že je studuji.

Uběhlo dvacet let od našeho setkání, mně je dvacet šest a pokud dobře počítám, tobě táhne na třicet. Chtěla bych tě vidět v tom saku s motýlkem za barovým pultem, jelikož to byl vždy tvůj sen. Tvé přání bylo, aby si lidé mohli odpočinout u šálku něčeho teplého, co by zahřálo jejich chladná srdce, jako bylo to mé pozorovat hvězdy. Nakonec, už je mé srdce přeci jen naprosto prázdné a ani bys nevěřil, jak moc jsem šťastná. Svěřila jsem se, zatím jen listu papíru o tom, kým jsem byla a stále tak trochu jsem. Nebýt těch útrap a bolesti, neděláme to, co dnes a naopak. Držím ti palce v tom, co děláš, ať je to nakonec cokoliv. Já už budu muset pro dnes končit, jelikož na mě číšník kouká, jako vyvoraná myš, že tu sedím s jedním kafem celý den. Tak tedy, sbohem Lukasi.

S láskou, tvá Emma.

S posledními slovy zaklapne se smutným úsměvem počítač a podívá se na netrpělivého číšníka. Prohrábne si tmavé vlnité vlasy a omluvně se na něj usměje. On však zavrtí nevěřícně hlavou, takže jeho světle blonďaté vlasy poletují prostorem. Dívka se zvonivě zasměje, protože je jí toto gesto k smíchu, ale k tomu zdravému. Počítač si uklidí do přenosné tašky, zvedne se a nandá si hnědý kabát s páskem a malou broží ve tvaru hvězdy. Z kapsy vyloví peníze, dojde k barovému pultu a na něj položí papírovou bankovku a s nepatrným mrknutím se vydá k východu, když v tu si na něco vzpomene.

,,Tak zase příště, Lukasi." Prohodí k světlovlasému, otočí se a se zvukem zvonku se vydá na ulici plné pouličních lamp se zářícími hvězdami nad sebou.

***

Ahojky, 

vím, že je pozdě, ale najednou mě napadlo, že z Provazů minulosti může být taková malá sbírka krátkých příběhů. Nevím, jak často to budu vydávat, ale chci tímto hlavně ulevit svým pocitům, které zrovna jako já procházejí krizí. Takže doufám, že se vám to bude líbit stejně, jako mně. Ale nebojte. Ostatní příběhy budu vydávat dále, pokud na to tedy bude čas. 

Moc děkuji a dobrou noc, ovečky. ;*

Vaše SWWTRH ;)