Provazy minulosti

Zachránkyně vesmíru

Utíkám. Stále utíkám z tohoto světa a snažím se najít místo, kde mě přijmou takovou, jaká doopravdy jsem. Jenže, to se děje jen v pohádkách, že jsou tu místa nebo lidé, kteří zachraňují lidské životy. Chtěla bych žít v pohádce a poznat svého prince tak, jako každá dívka. Jenže, já jsem jiná. Můj princ je jen v mé hlavě. Dokonalý, perfektní, úžasný. Jinak ho nedokážu popsat. K tomu, aby byl takový, prošel jsi spolu se mnou složitosti života, které jsem sama zvládnout už nedokázala. Jsem ráda za to, co jsem prožila, ale je čas všemu říci sbohem. Vím, mělo to být úchvatné rozloučení, plné radosti, zpěvu a zábavy, ale ono to nejde. Jak jinak bych vám teď jinak mohla psát toto, kdybych byla s vámi. Tak moc vás mám ráda, že to ani nedokážu popsat. Kdybych vás nepoznala, asi bych už tu nebyla déle. Ale to byste nepoznali. Nepoznali bychom se a tím bych vám ulehčila práci. Proč? Protože jsem vám toho tolik provedla, a tak moc mě to bolí. Ranila jsem jednu po druhé, psala věci, které jsem tak nemyslela, a přesto jste tu byly se mnou. Jak jinak vám za to poděkovat? Snad asi tak, že na vás budu dávat pozor. Větší pozor, než kdybych stála vedle vás, držela vás za ruce a říkala vám zážitky z mého života a poslouchala ty vaše. Jsem opravdu hrozný člověk, že se s vámi neloučím osobně, ale ono to jinak nejde. Až se vrátíte, bude tu jen tento dopis, mé sbalené věci a vzpomínky. Nino. Jsem na tebe tak pyšná. Dokázala jsi něco, co nikdo jiný. Vzala jsi svůj vlastní život a přidala se k armádě. Vždy ti šel tělocvik, ale nikdo by si nepomyslel, že to dotáhneš až na post důstojníka. Sakra je ti pětadvacet, tak jak jsi to dokázala? Bohužel, nemohu se dostavit na ten ples, na který jsi mě zvala, protože už tu nebudu. Tereso. Krásné jméno a ještě krásnější duše. Jak se ti líbí v Africe? Dokážeš těm dětem pomoci od jejich bolesti, jako jsi to dělala se mnou? Určitě ano, a proto v tom musíš pokračovat a dál zachraňovat, protože to nikdo jiný asi ani dělat nechce. Molly. Ztřeštěná bláznivka Molly. Budeš mi chybět ze všech nejvíce. Známe se už léta, a proto jsi mi přirostla tak k srdci. Jak budeš vypadat, až toto budeš holkám číst? Budeš plakat, křičet a nadávat? Netuším, ale doufám, že i tak na tvé tváři uvidím úsměv, jako tomu bylo vždy. Jsme přeci zachránkyně vesmíru. Já, psycholožka a ty jsi se dopracovala až k letectví. Kde vlastně jsi? A jo, Argentina. Je to hodně daleko, ale pořád jsi mi nejblíže. Vždy budeš. Ale já budu daleko, kam už naše kamarádství nedosáhne. Vzpomínáš na to, jak jsi se mě ptala, proč jsem tak bledá? Nebylo to maskou, bylo to nemocí. Celý ten rok byla jen přetvářka, ale i tak jsem si ho užila na maximum a doufám, že i ty s holkama. Přesněji, abych vám to vysvětlila, kolabuje mi srdce. Už je to tak od mala. Ale co se s tím dá dělat, když se nenašel vhodný dárce? Nejde už nic. Možná jen plakat, ale to už teď dělám, takže už se o víc snažit asi nemusím, nebo ano? Je mi to líto. Váš smích, budu ho mít navždy uzamčené na místě, které mě neochraňuje, ale zabijí, ale i tak, je to jediná úschovna, která je nedotčená okolním světem. Chtěla bych tu pro vás být déle. O moc déle, ale jak teď už víme je to nemožné. Proto vše uschovávám, zalepuji a opouštím tuto naši vesmírnou stanici, plnou nádherných a dokonalých vzpomínek.

S láskou

Carol 

Zabalenou obálku položila na stůj uprostřed obýváku, vynadala z kapsy malý stříbrný klíč s kamínky navrchu a odešla do tiché noci. Zemřela na selhání srdce v nemocnici asi týden poté, co se rozloučila s těmi, na kterých ji nejvíce záleželo.