Provazy minulosti

Anděl a laň

Sedí v prázdné místnosti. Je schoulená do klubíčka, jako nevinné koťátko, které se ukrývá před nástrahami velkého a nebezpečného světa. Vlasy jí splývají po ramenou až skoro k pasu. Mají barvu havraních křídel a vlní se jako hladina rozbouřeného oceánu. Není jí více, jak sedmnáct let a přesto přišla o vše nejdražší, co vlastnila. Srdce, cit a rozum. Přátelé ji opustili právě proto, že jim připadala tak jiná. Moc se podle nich změnila a to jim vadilo nejvíce. Jenže ona za to nemohla. Nedokázala ovlivnit, jak moc ji chce život srazit na kolena a to se mu taky povedlo. Dívka. Už dávno není tak čistá a veselá, jakou bývala dříve.

,,Jak dlouho to je? Kolik času uběhlo od toho uzavření se před světem?" Ptá se sama sebe a pozvedne pohled. Zadívá se na stěnu, kde kdysi visely hodiny s bílým králíčkem uvnitř. Milovala je, jelikož byly od jejího táty. Byl to hodinář a jako každý, kdo pracuje s časem, i on se v něm ztrácel jako v nekonečném bludišti. Na rozdíl od její mámy. Ta byla rázná, nikdy neholdovala představivosti, naopak se vyžívala ve faktech a pravidlech. Co jiného očekávat od známé vědkyně, která se den co den topí v číslech, rovnicích a funkcích. Dívku opět přepadají slzy. Tak moc se jí z toho chce plakat. Už je nikdy neuvidí a je to jen její chyba.

,,Moc se vám omlouvám. Kdybych nekřičela..." Vloží si hlavu do dlaní a hlasitě vzlyká.

Bylo to brzy ráno, kdy se rozhodli, že společně vyrazí na kratší výlet do hor. Jenže Elis nikdy nebyla ranní ptáče a vždy po ránu byla mrzutá, jako hladový medvěd. Neusmála se, byla podrážděná a ke všemu jí den předtím opustila kamarádka, kvůli které proplakala noc. Moc jí to sebralo až nakonec nezůstal v jejím těle žádný cit, dobrá vlastnost ani láska k vlastní rodině. Byla ochromená pláčem, otupělá alkoholem, co vypila na zmírnění palčivé bolesti v hrudi. Srdce jí tu noc puklo žalem, ale nikdy se to nevyrovná tomu, co zažívá teď. Jak je známo, chyby a vzpomínky nás bolí ze všeho nejvíce.

,,Mohli byste to ztlumit? Neslyším vlastní myšlenky!" Vyjede z ničeho nic z kůže na své nebohé postarší rodiče. Její máma se na ní za celý život podívala tak vylekaně. Překvapeně. Její otec nevnímal. Sledoval bělavou zasněženou silnici před nimi a mysl se mu ubíhala do vzdálených končin. To jeho ženu dohánělo k nepříčetnosti. Nenáviděla stavy, kdy se staral jen o sebe. To možná i vedlo k tomu, že ho tajně podváděla s jiným, jenže netušila, že Elis není tak hloupá, jak často vypadala. Jen si to nechávala pro sebe a hrála si na hloupou.

,,Vnímáš nás, Dereku?" Nadechne se prudce Susane. Ta atmosféra, co nyní vládla v autě byla čím dál tím stísněnější. Nedalo se tam dýchat.

,,Hmm," zabručel pouze a podíval se na ní. Věděl už dávno, jak se jeho žena změnila. Že to není dobrosrdečná, vtipná a okouzlující dívka, do které se zamiloval a kterou se rozhodl požádat o ruku.

,,Můžete být ticho i vy dva?! Štěkáte na sebe jak dva psi. Je to unavující, stále poslouchat to, jak se hádáte dnes a denně. Buď to ukončete, nebo to vyřešte. Ale proboha, dnes na vás vážně nemám ani trochu náladu!" Promne si podrážděně spánky mladá černovláska. Nesnáší hádky mezi svými rodiči, které nade vše miluje. Ale cit jí zaslepila temnota způsobena náhlým osaměním. Osaměním, které trvá navždy.

,,A co je ti po tom? He?!" Zapiští její již už nervů zbavená máma. To Dereka dostane z transu a pohlédne na svá dvě zlatíčka. Je mu do breku, co vše mu za ta léta uniklo. Dospívání vlastní dcery, jeho princezny, propadu jejich vztahu se ženou. To vše mu odvál čas.

Neuběhlo snad ani dvacet minut, když vše začalo nanovo. Ale s tím rozdílem, že i Derek začínal pociťovat tlak, který ho obepínal. Temnotu, co se mu vkrádala do srdce. Nevěnoval se plně řízení, jen naslouchal, co mu říkají a hájil se do doby, než se Elis zařvala to, co nyní už nikdy nedokáže vrátit zpět. Prořekla se s matčinou nevěrou, což uzemnilo oba dva vpředu. Uvědomila si to, ale až příliš pozdě. Slunce jí spálilo křídla a nyní padala k zemi jako sestřelený pták. Jako padlý anděl.

,,Tati pozor!" Zakřičela naposledy, než prudký náraz odhodil její nepřipoutané tělo předním sklem. Nebohá laň. Tak nevinné zvíře leží zakrvácené ve sněhu stejně tak, jako tělo nezletilé dívky. V těle mají obě zabodané střípky skla, co se pomalu zbarvují do rudé. Těla v autě jsou jen potlučená, Derek je na tom sice hůř, ale stále to nevypadá na nic hrozného, stejně tak jeho žena.

,,El? Elis?" Volá zmateně Susane, která se probouzí jako první. Je zmatená, celé tělo jí po nárazu bolí jako čert, ale hýbat se může, jako by k žádné srážce nedošlo. Pohled má zprvu rozmazaný. Několikrát tedy zamrká a pohled se jí zabodne do obrovské louže krve. Strachem rozšířené zorničky se jí zaplavují slzami. Vidí ji, její tělo znetvořené nehodou a ležící hned vedle mrtvé laně.

,,Neee! Ne, Elisabeth." Křičí zničeně a šokovaně. Již je pozdě litovat té nevšímavosti a sobectví, která nastala před necelou hodinou.

Uběhlo pár dní. Je čas se rozloučit.

,,Budete mi chybět, mami, tati." Zajíkne se slabá černovláska v pokoji. Na sobě má krátké, sněhově bílé šaty, které se jí v pase rozšiřují až po kolena. Hned, co donutí své nohy se postavit, uhladí si sukni a popojde k jedinému oknu. Hlavu si opře o chladné sklo, zadívá se ven a rukou si sevře hruď. Kdyby šel vrátit čas, vše by mohlo dopadnout jinak. Nebyla by sama, vstávala by s radostí, nekřičela by. Jenže, to už vrátit nejde a s tím se musí smířit.

,,Chtěla bych se stát hvězdou. Tou, která by zářila ze všech nejvíce, dávala na všechny pozor a dávala tak naději, že vše se jednou urovná. Přála bych si být laní, vedle které jsem ležela, protože si nezasloužila tak drsně zemřít. Určitě měla malé, které nyní jako já odchází na věčnost. Proč jsem byla tak neskutečně sobecká? Proč jsem nemohla prostě přestat? Mohla jsem být jako všichni ostatní a nebyla bych tak sama. Tak proč se tak nestalo?!" Zakřičí, ale marně. Není nikdo kdo by jí slyšel, i když ve vedlejším pokoji se chystá žena do elegantní černé. Muž vedle ní je mladší, asi pětadvacetiletý a něžně jí hladí a uklidňuje. Z toho pohledu se Elisabeth dělá špatně a to jen proto, že to měl být táta, kdo měl její mámu utěšovat. Nakonec, společně s nimi se vydává na vzdálené vyvýšené místo, plné náhrobků a křížů. Bylo to pro ni uklidňující místo, ale nyní to jen přivolává bolest.

,,Sbohem. Měla jsem vás ráda. Vás všechny." Pohled jí padne na pár přátel, rodinu. Už ji tu nic nedrží, až na jednu věc. Podívá se kolem, dokud se nezastaví s pohledem plným slz na dívce se sněženkou. V tuto chvíli již dívka pomalu mizí a mění se ve věc, kterou opravdu milovala. Ve sněženku.