Jsi jiná než ostatní

1

  Ahoj.. Takže jak začít? Jméno není podstatné ale věk by vás mohl zajímat. Je mi 18 let a...asi jsem jiná než ostatní. Nemám ráda lidi, společnost, školu, veřejnou dopravu, ulice, města a můj život. Věřím v nenávist na první pohled.. Ale jsem i optimista protože vím že všichni ti dementi které tak nenávidím stejně jednou natáhnou brka.
Ale taky se dokážu šíleně zamilovat a taky mě to kolikrát nehodlá ani pustit a ze zoufalství si chci nějak ublížit.. A o tom to celé asi bude. Jak to nazvat? Neopětovaná láska? Nebo holka co si věří? Nebo holka co už přes půl roku věří v nějakou naději? To se asi právě teď dozvíte.   Měla jsem obyčejný život a i krásné dětství ve kterém byla jedna osoba která mě později změnila. Znali jsme se od mala a měli jsme nádherné kamarádství. S nikým jsem si nerozuměla tak jako s tím člověkem. Byl nenahraditelný. Jenže pak se odstěhoval a ztratila jsem všechno krásný co bylo. Jenže jednoho krásného silvestrovského večera se mi rozhodl napsat. Znáte takový to ''člověk ukryje před světem všechno až na dvě věci,že je opilý a že je zamilovaný''?. Tak přesně tak to bylo, on byl opilý a stal se z něj' zamilovaný'. Tolik lži za jeden večer. A kdo myslíte že ty jeho kecy vzal vážně? Ano jistě že já. Zamilovala jsem se do něj jako když se usíná,nejdřív pomalu a pak úplně. A od té doby to začalo. Čekání a naivita. Občas přemýšlím jak vlastně začala moje láska k němu? Co byl ten zlom? Jak to vůbec dokázal? Jak mě přiměl k tomu abych ho milovala? Prostě nějakým způsobem se to stalo a asi to nehodlá skončit.. Nevím ale pokaždé když si na něj vzpomenu: na jeho oči, postavu, obličej, chování, smysl pro humor.. tak se mi chce prostě brečet. Slovama to nedokážu vyjádřit.. Stále jedna otázka-PROČ? Jak zapomenout? Jenže já asi ani zapomenout nechci. 30.12.2016
V tenhle den to všechno začalo. Stačilo pár slov a jedna noc. Ale nebudu vám vyprávět o tom jak je úžasnej ale o tom jak se s tím peru já. Od toho večera jsme si psali pořád nonstop. Nebylo dne kdyby nenapsal aspoň pár slov. A já..měla pocit že tohle je to pravý štěstí. Že víc šťastnější už nemůžu být. Že tohle bude trvat navždy. A on mě naučil že nic není ''navždy''. A poznáte to když na někoho konečně zapomenete a všechno vám ho začne připomínat? Každé slovo, věta, fotka, každý hlas, každá písnička.. A v tom zjistíte že tak lehce se zapomenout nedá a uvědomujete si jak vám ten člověk chybí? Modří už vědí, je to nešťastná láska.
Nikdy jsem nevěděla jak chutnají slzy smutku a zklamání ale teď bych na ně mohla psát recept. Je to dávno ale bolí to stále. Zůstali vzpomínky ale povím vám,já se trápím a on spí bůh ví s kým.. Barevný svět se mi změnil na černobílý. Barvy vidím černě. Občas když se na něco dívám, vidím rozmazaně. Dívám se na jedno místo a snažím se nemrknout. Cítím jak se mi slzy derou do očí ale já je nechci dovolit spadnout. Nechci aby někdo věděl jak mi je, jenže to nedávám. Všechny ty výčitky jsou pro mě zátěží kterou táhnu denně sebou. Chci bejt sama protože nemusím nikomu nic vysvětlovat. Nechci odpovídat na otázky na které s těží nacházím odpovědi.. Nechci při každé volné chvíli přemýšlet nad tím, jak by se to dalo ukončit. Nechci hledat odvahu abych to dokázala. Šlápla jsem do kaluže smůly a od té doby se v ní koupu..
Jednou jsem si povídala s nejlepším kamarádem o téhle situaci a o všem co cítím. A víte co mi řekl? Tohle..
''Jsi jiná než ostatní", řekl. "Jak jiná?" zeptala jsem se. On povzdechl a dal se do vyprávění..
"Víš, no prostě si představ květinu kterou někdo zasadil a místo péče a lásky jí polámal a ona pak trpěla a vadla". "Vůbec nechápu co co tím naznačuješ?"  řekla jsem mu. "Jsi stejná jako ona, máš v sobě něco zvláštního, něco co není na první pohled vidět - chceš žít, být šťastná ale přitom jsi plná zoufalství a beznaděje. Nikomu se nesvěřuješ,s nikým nemluvíš, možná ani nemáš s kým..jsi teď jako ta květina která stojí sama na prázdné louce." Vezme mojí tvář do dlaní a přinutí mě abych se mu podívala do očí. "Vidíš, tak přesně o téhle bolesti mluvím. O bolesti, která tě užírá zevnitř, i když zvenčí se snažíš aby to nešlo vidět, ale oči, ty oči tě prozradí."
Je těžké čekat na něco o čem víte, že se to asi nikdy nestane ale je o hodně těžší vzdát se když víte, že on je to jediné co chcete.. Neexistuje nic na světě čím by mohl ztratit mojí lásku k němu. Není nic co by ho dokázalo nahradit. Možná že není pro ostatní dokonalý ale hlavní je, že je dokonalý pro mě.
A jak to řeší ostatní? Alkohol, tráva, drogy. Nebo jsou tu pak lidi jako já. Pro ostatní jsou to ti kteří si neváží života a nazývají je psychopati. Nechápou tu úlevu, ten pocit krásné bolesti a tu červenou barvu. Prostě kreslím stříbrnou a stává se z ní červená. A každá ta jizva má svojí vzpomínku..vzpomínku na někoho koho z celého srdce šíleně miluji. Nechci se zabít ale jen si ulevit.. Možná je to pro někoho nepochopitelné ale jen já vím co pomáhá. Není to vždy při každém problému ale při pocitu smutku, zoufalství a zklamání.. Jenže mi potom dochází že jeho vlastně milovat nesmím protože by to zničilo naše kamarádství. A ztratit jeho tak ztratím kus sebe.. Tak strašně to bolí že se to slovama nedá popsat a ani tou nejostřejší žiletkou vyjádřit.