The First Moment

10. Kapitola

 Jedním dechem, jedním proudem, budeš to vědět...

"Lukey? Nechceš zítra zajít k nám na večeři?" zeptala se mě Steph a pohladila mě po tváři. Podíval jsem se na ni, pak jsem se otočil na Emmu. Vstal jsem z lavice a jen dodal: "Počkej chvilku..." pak jsem šel směrem k Emmě.

"Emmo? Zachraň mě prosím a udělej si zítra na mě čas-" požádal jsem ji jen co jsem k ní došel.

"Proč bych měla? Vždyť se skvěle bavíš se Steph" dodala a povídala se na ní vraždícím pohledem. Posadil jsem se vedle ni a vzal její ruce do těch mých.

"Moc tě prosím, když si uděláš na mě čas tak ti to všechno vysvětlím" prosil jsem ji a tiskl její ruce, ona je ale hned ode mě odtrhla.

"Dobře, dobře udělám si na tebe čas-"

"Jo, super! Díky Emm, víc ti dám vědět na chatu ano?" touhle větou jsem se s ní prozatím rozloučil. Ona je kývla na souhlas.

"Promiň Steph, už mám něco s Emmou, spíš ji něco dlužím, snad jindy" odpověděl jsem ji a posadil se do lavice.

"Ale Lukey, na Emmu si můžeš udělat vždycky, ale ta večeře- je důležitá" snažila se mi to rozmlouvat.

"Promiň Steph, ale opravdu to nejde-"

"Prosím Lukey moc tě prosím, udělej to k vůli mě. Táta by tě chtěl poznat-" začala znovu prosit a hladila mě po vlasech.

"Ne opravdu to nejde ano? Prosím pochop to, že jsem to slíbil Emmě a já sliby držím ano?" snažil jsem se ukončit tuhle debatu ohledně večeře.

Po celý zbytek dne se mnou nepromluvila, ani hlásku. Každý se snad musel divit, protože kdyby porovnali její chování v předešlých hodinách, chovala se úplně jinak. Místo Steph, která měla každou minutu ruku v mých vlasech se stala Steph co se ke mě ani nepřiblížila. Byl jsem za to docela i rád, už mě to její hlazení a mluvení stačilo. Ale její chování mi připomnělo Emmu, taky se chovala mile a pak se změnila, k nepoznání.

Po skončení vyučování, jsem šel opět do jídelny. Samozřejmě jsem nešel sám, šla se mnou Steph co se mi opět nalepila na rameno. 

"Lukey, omluvám se ti- na tu večeři se domluvíme jindy ano?" dodala a usmála se na mě. 

"Jo jindy, to bude nejlepší-" zamumlal jsem a snažil se ji ode mě odstrčit. 

"Snad se nestydíš?" dodala přitiskla se na mě víc, tím mě zastavila a natlačila mě na stěnu. 

"Steph, uklidni se!" okřikl jsem ji a odstrčil ji od sebe a pokračoval sám do jídelny. Mezitím jsem stačil ještě potkat Emmu, která postávala u skříní a vztekle se prohrabovala v kabelce. 

"Děje se něco Emm?" zeptal jsem se ji, když jsem k ní došel. 

"Já- já nemůžu najít klíče-" zamumlala a dále hledala v kabelce. 

"Víš co? Kašli na nějaké klíče, vezmeš si mou mikinu ať neztrácíš čas zbytečným hledáním, co ty na to?" dodal jsem a pomalu jsem ze sebe sundával mikinu. 

"Ne to nemusíš- Luku, já je najdu-" vykoktala a začala hledat zmateněji než předtím. 

"Kašli na klíče Emm, fakt vezmi si mou mikinu a utíkej domů, zítra mi ji prostě jenom přineseš a má to jednu výhodu" 

"Jakou prosím tě?" zeptala se mě. 

"Tak jedna je taková, že najdeš v klidu klíče a nebudeš tak zmatená jako teď a ta další výhoda je, že ti bude teplo, protože dnes jak vidíš je chladno" odpověděl jsem ji a podal mikinu, kterou jsem ze sebe sundal. 

"Dobře, dobře- donesu ti ji zítra-" odpověděla a oblékla si mikinu. 

"Vidíš to...a víš, že ti docela sluší? Řekl bych, že i víc jak mi" dodal jsem a usmál se na ni. 

"Jsi lhář Luku-" usmála se a zapnula si kabelku, tu si pak přehodila na rameno. 

"Tak...se měj Luku, zítra a díky-" rozloučila se se mnou a pomalu odcházela z šaten. 

Když už nebyla Emma v dohledu došel jsem do jídelny, kde mě u stolu čekala Steph. Z kapsy jsem si vytáhl kartičku a pípl s ní o čidlo. Pak mi jen kuchařka naložila jídlo a já si ho položil na tác. Pak jsem se jen otočil a přisedl si ke Steph. Pomalu jsem se pustil do jídla. Steph zkřížila ruce na hrudi a pozorovala mě. Vypadala naštvaně. 

"Stalo se něco?" zeptal jsem se při dalším soustu a podíval se do jejich hnědých očí. 

"Kde jsi tak dlouho byl a kde máš tu mikinu co jsi měl na sobě?" zeptala se a kousla si do kousku bagety. který ji zůstal na talíři. 

"Byl jsem v šatně a tu mikinu jsem dal Emmě, protože nemohla najít klíče-" odpověděl jsem jí a dál jedl svůj oběd. 

"Proč? Měl si ji nechat ať si je hledá dál. Navíc ji by zima nebyla, určitě by cestou potkala někoho kdo by se na ní přilepil....děvka jedna" křikla na mě. 

"Ne-nemluv tak o ni ano? Navíc nevím, proč se o to vůbec zajímáš...a víš co? Proč se tak chováš? Vždyť mezi námi nic není, jestli ti to tedy nedošlo!" křikla jsem na ni zase já a třískl příborem o talíř. 

"Luku uklidni se ano?" znovu řekla rozčíleným hlasem. 

"Ne! To ty se uklidni Steph!" opravil jsem ji a šel jsem odnést tác. Pak jsem si vzal tašku a odešel ze školy. Nechyběla k tomu Steph, která šla celou cestu za mnou a volala na mě. Co si to o sobě sakra myslí? Myslí si, že když se na mě bude lepit, bude mě neustále hladit po vlasech tak si mě tak získá? Ona moc dobře ví, že bych chtěl být s Emmou, jenom to nedokáže překousnout. Zastavil jsem se na křižovatce a otočil se směrem na ni, ona jak pejsek za mnou doběhla a padla mi okolo krku. 

"Promiň Lukey, nechtěla jsem se hádat...jenom mě to trošku bolí, když se bavíš s tou Emmou a dáš ji svou mikinu a na mě nemyslíš- víš-" 

"Steph co to sakra zkoušíš?" zeptal jsem se ji a odstrčil ji od sebe. 

"Ale no tak, miláčku-" 

"Ne-neříkej mi miláčku jasné?" řekl jsem vztekle, otočil jsem se a šel domů. Celou cestu domů mě však pronásledovala jedna jistá osoba, Stepheine.

Tak tady je další díl, dneska jsem se hecla a dala ty dva. Doufám, že se Vám bude líbít :) Vote. comment cokoliv :)