The First Moment

43. Kapitola

Člověk se nikdy neobětuje v zoufalství, nýbrž v nadšení. Neočekává od svého obětování smutek a beznaděj, nýbrž naopak blaženost, která převýší všechno, co mu může poskytnout běžný život...

Smutek smíchaný s hněvem mě doprovodily až do mého pokoje. V tom děsné rozčílení jsem se ani nepřivítal s mámou, která mě evidentně čekala doma a chtěla si o celém turné povídat, ale já na to zkrátka neměl v tu chvíli náladu. Nejen, že jsem byl naštvaný na Stephenii, která mě svedla a dovedla to nejspíš tam kam ona sama chtěla, ale taky, že jsem naštvaný na sebe. Nechal jsem se tak snadno svést. Nedokázal jsem dodržet slib, který jsem Emmě sám slíbil. Měl jsem to dnešní večer vynahradit jen ji a ne Steph. Lehl jsem si do postele a zachumlal jsem se do deky. V náručí jsem tiskl plyšového tučňáka a plakal. Jak se ji mám po tom všem podívat zítra ve škole do očí? Jaké to vůbec pro ní bude, sednout si vedle někoho takového, kdo ji zradil. Nedokázal dodržet jeden slib. Jeden blbý slib. Teď už nebudu, ten hodný, milý Lucas Robert Hemmings, bude ze mě ubožák, naprostý ubožák, na kterého si každý bude ukazovat prstem. Pomalu začínám nenávidět sám sebe.

Ráno jsem se probudil s kruhy pod očima. Ani bych se nedivil po té noci, strávené pláčem a vztekem, který se ve mě mísil. Skoro jsem se neovládal a tak můj pokoj vypadal tak jak vypadal. Obrázky, které vyseli na stěně, leželi na zemi s prasknutým rámečkem. Věci z psacího stolu, papíry, tužky všechno do jednoho leželo na koberci. Promnul jsem si oči a prošel jsem se skrz rozházené věci až do koupelny. Ruce jsem zapřel o umyvadlo a díval se na sebe do zrcadla. Oči jsem měl nateklé jak dva tenisáky. Stál tam přede mnou úplně někdo jiný. Má horší polovička, kterou nenávidím. Otočil jsem kohoutkem od umyvadla a studenou vodou jsem si opláchl obličej a snažil se ze sebe udělat ze sebe normálního člověka, kterého nic netrápí. Tedy aspoň to na něm nejde navenek vidět, ale uvnitř jakoby se v pekle smažil. Pomalu jsem se plížil do kuchyně, kde mě už očekávala máma. Jen co mě slyšela scházet ze schodů mi přišla celá natěšená na proti a natáhla ke mě ruce a pevně mě stiskla v náruči.

"Jsem tak ráda, že už jsi doma Luku, tolik jsi mi chyběl!" řekla celá šťastná a stále víc a víc mě tiskla na své hrudi.

"Taky jsem rád, že tě vidím mami-" snažil jsem se ji odpovědět klidným hlasem a pak jsem se pomalu přesunul do kuchyně a posadil se ke stolu, kde už na mě čekaly mé oblíbené lívance. Jenže dnes, jsem je nejedl s takovou chutí jako vždycky. Jenom jsem se v nich vrtal jak malé dítě a po malých kouskách z nich ujídal.

"Nechutná ti Lucasi?" zeptala se mě mám s trochou obávaným hlasem.

"Chutná-" odpověděl jsem a dal jsem si do úst další sousto.

"Stalo se něco, Luku? Jsi mi dneska nějaký divný" řekla znovu máma a pohladila mě po vlasech.

"Ne nic se nestalo, můžeš být klidná-" zalhal jsem a křečovitě se na ní usmál. Ona mě jen pohladila po zádech a pak se chystala na odchod do školy.

"Nezapomeň na školu ano Luku?" řekla ve dveřích, když už odcházela.

"Neboj mami, za pár minut vyrazím-" houkl jsem na ní. Pak už jen následovalo zabouchnutí dveřím. Dojedl jsem poslední zbytky lívance, uklidil nádobí a pomalu jsme se chystal do školy. Vzal jsem si svou tašku přes rameno a pak se vydal do chodby, která mě zavedla až do předsíně. Nazul jsem si boty, podíval se na sebe do zrcadla a nahodil falešný úsměv a vyrazil do školy. Cestou do školy, jsem tentokrát nenarazil jako pokaždé na Drewa, ale na Emm, která šla pomalým krokem, v uších měla sluchátka a taktéž jako já se snažila ignorovat okolní svět. Přemýšlel jsem nad tím, zda mám jít za ní. Mám nebo nemám? Ptal jsem se sám sebe a nedokázal jsem si ani pro tentokrát odpovědět. Půjdu za ní a ona mi neodpoví, bude mě ignorovat tak jako před tím. Její nenávist se zase vrátí a budu to já koho bude nenávidět. Ani se ji nedivím, po tom všem co si prožila a co jsem ji teď způsobil. Který člověk by někomu koho miluje dokázal jen tak lehce prominout úlet, který jeho přítel nebo přítelkyně způsobil. Nejspíš nikdo, protože ta bolest, kterou mu tím způsobíte je neuvěřitelná. Neuvěřitelně to bolí.

Pomalým krokem jsem tedy došel před školu. Emmu, která byla přede mnou jsem zkrátka nechal jít samotnou a aby to nebylo až tak moc nápadné, vzal jsem to jinudy. Tudíž jsem přišel jiným směrem, tím pádem nikdo spekulovat o tom zda se mezi námi něco stalo nebo ne. Ale vzhledem k tomu, že Stephenie sdílela mou fotku jak spím v posteli na internet tak to bude už nejspíš vědět celá škola. Posadil jsem se na lavičku, která byla postavená u vchodu školy. Kolena jsem si dal k bradě a položil na ně bradu. Houpal jsem se ze strany na stranu strachem, obavami, které co nevidět přijdou. Škola se začala otevírat a davy lidí se začaly pomalu do ní tlačit. Já jsem tam šel jako jeden z posledních a snažil jsem se moc na sebe neupoutat pozornost. Proto jsem rychle proletěl přes šatny, přezul se a šel s klidným krokem do třídy. Rozhlídl jsem se po ní a Emma seděla tam jako vždycky, tudíž na našem místě. A taky tady byla Stephenie, která se na mě už ode dveří culila a čekala, jak zareaguji. Jak bych měl zareagovat na to, co se onen večer stalo? Měl jsem se snad radovat? To ani náhodou. Prošel jsem kolem ní jako vzduch a ani koutkem oka jsem se na ní nepodíval. Došel jsem do lavice a posadil se vedle Emm, která mě zdárně ignorovala.

"Ahoj, Emm-" pozdravil jsem ji vřele podíval se směrem na ní. Neodpověděla. Místo toho mě ignorovala, třešničkou na dortu pak byla sluchátka, do kterých si pustila písničky, které mě překřičely. Takže ode mě měla naprostý pokoj.

Tak další díl je tady. Dám tady jednu otázku, tak co si myslíte, že se stane v dalším díle? Nakousnu, že bude něco mezi Steph a Lukem a ne...nebude to hezký. Každopádně jak to bude s Lukeym a Emmou na to si budete muset počkat až za pár dílů :D :3