The First Moment

38. Kapitola

Zařizujeme si budoucnost podle toho, co nám vyhovuje dnes, nevědouce, zdali nám to bude vyhovovat zítra; děláme si o sobě úsudek, jako bychom byli stále stejní, a přitom se každodenně měníme. Kdo ví, zdali budeme milovat, co milujeme, chtít, co chceme ... zdali probíhající změny tělesné nezmění naši duši a zdali nenalezneme své neštěstí právě v tom, co si zařizujeme pro své štěstí?

Dojeli jsme na letiště a pomalu vystoupili z auta. Každý z kluků si vzal své tašky, ostatní věci jako byly kytary a další aparatura tak ta už byla poslána na před. Došli jsem do velké haly a tam nás obklopily davy fanynek, které prosily o fotky, obejmutí a podpis. Držel jsem se s Emmou za ruku a procházely kolem nich. 

"Měl by jsi jim vyhovět stejně jako kluci" špitla a popostrčila mě k nim. Udělal jsem to pro ni, protože mě do toho popostrčila. Objal jsem první z fanynek a hned na to se s ní vyfotil. "Tvá holka, je moc hezká!" dodala a usmála se na mě. 

"Já vím- díky, jsi milá" odpověděl jsem a pohladil ji po ramenech. Pak jsem udělal ještě dalších pár fotek a pak už jenom všem zamával a šel dál s klukama, s mámou a Emmou.

"Vůbec tě tu nechci nechat Emm-" šeptl jsem a objal jsem ji v náruči. 

"Lukey, ty to zvládneš, za pár dní se přeci uvidíme" dodala s klidným hlasem. Nedokázal jsem pochopit jak to mohla tak v klidu, bez slz zvládat. Ona byla tak silná, že by tomu těžko někdo jen tak pro nic za nic uvěřil.

"Jak ty to děláš? Zvládáš to tak v pohodě a já? Já se tady skoro můžu rozbrečet" dodal jsem a položil ji hlavu na rameno. 

"Ne Luku, já to taky nezvládám, ale nedokážu to dát najevo- nemůžu se tady předevšemi tak rozbrečet- ale uvidíš, že jak příjdu domů tak spustím takový pláč, že jen tak ho nezastavím-" odpověděla mi a pohladila mě po vlasech. 

"Od toho máš tady toho tučňáka, jsem tu pořád s tebou-" pousmál jsem se. 

"To máš sice pravdu, ale ty jsi mnohem lepší než nějaký plyšový tučňák- ono objímat plyš není to tak jako objímat horu masa a kostí-" usmála se a skousla si spodní ret.

"To tedy ano, máš pravdu Emm-" dodal jsem. 

"H-ej, Luku, už budeme muset jít-" přišel za námi Ashton a tu hroznou zprávu nám oznámil. Smutnýma očima jsem se podíval na Emmu a natáhl k ní ruce. Pevně jsem ji stiskl a dlouze držel. Nechyběly k tomu slzy smutku. Jak já to všechno zvládnu? Ptal jsem se sám sebe, ale bohužel jsem si nedokázal na tuhle otázku odpovědět. 

"Miluji tě, Emm, budeš mi neuvěřitelně chybět-" vzlykl jsem a stiskl jsem ruce v pěsti. 

"Já tebe taky, Lukey-, taky tě moc miluji a budeš mi moc chybět- moc" špitla. 

Dále už nám docházely slova. Nebylo co si říct, všechno to co jsme chtěli jsme si řekli. Rozloučili jsme se tak jak jsme chtěli. Tak jak jsem si ti já sám plánoval. Ničeho bych toho dne co se stalo nelitoval. Nikdy. Pustil jsem Emmu z našeho dlouhého pevného objetí a natáhl ruce ke své mámě, která už měla pomaličku slzy na krajíčku. 

"Ach, Lucasi, jsem na tebe tak pyšná! Nedokážu si uvědomit, že už je to zase tady, už zase mi odjíždíš na turné" řekla s stiskla mě tak, že jsem skoro nedýchal. 

"Ale zas tak nepřeháněj mami- a už mě pusť nebo kluci odjedou beze mě" dodal jsem a odtrhl jsem se z obětí. Vzal jsem si na rameno tašku a zamával jak mámě tak Emmě. Pak už jsem se jen vydal s klukama směrem do letadla, které se začalo plnit cestujícími. Posadil jsem se k okénku a pozoroval to jak jsem opouštěl svůj domov. Opouštěl jsem Sydney. 

"Copak...snad nejsi smutný, Lukey..." šťouchl do mě Michael a pousmál se. 

"Jo jsem, jsem smutný-" odpověděl jsem mu a rukama jsem si podepřel bradu. 

"To bude dobrý brácho, vždyť to není na dlouho a navíc si můžeš s Emmou volat-" snažil se mě Michael nějak utěšit, ale moc se mu to nedařilo. 

"Máš sice pravdu, ale jak budu vědět, že se ji nic neděje? Že se ji nic nestalo, že ji třeba Stephenie neublížila? Jak se tohle sakra dozvím, Michaeli jak?" rozhodil jsem ruce a naštvaně se podíval na Michaela. 

"Snad by ti nelhala nebo mi chceš říct, že ano? Proboha Lucasi uklidni se je to jenom pět dní- ani se nenaděješ a budeš doma!" poplácal mě po zádech Michael. 

"A co když ji někdo potlačí? Vždyť víš, jak to s ní bylo- nechci aby do toho spadla z hlouposti znovu. Už bych ji z toho nemusel dostat-" praštil jsem vztekle do opěrátka a snažil se sám sebe držet v sedačce. Můj vztek byl takový, že jsem skoro vybuchoval. 

"Ona bude v pořádku Lukey, ona to zvládne!" usmál se Michael. 

"Budu dělat, že ti věřím...Michaeli-" odpověděl jsem a dal jsem si sluchátka do uší a pomalu zavíral oči. Nakonec se mi podařilo usnout, máme ještě před sebou hodně dlouhou cestu do Evropy. 

Le další díl je tadyyyyyyyy :D tak snad se líbí :3