The First Moment

22. Kapitola

Na celém světě není vhodnější srdce pro mne než to tvoje. 

Na celém světě nenajdeš takovou lásku, jako je ta moje.  

Asi taky nejspíš znáte to, když se při hodině snažíte dávat pozor a poslouchat výklad učitele, který se vám snaží vysvětlit důležitou látku. Ale co když to nejde? Co když, máte v hlavě úplně jiné starosti, které jsou pro vás mnohem důležitější než nějaká teorie. V mém případě to byla Emma nad, kterou jsem přemýšlel. Vlastně to byl ten její odchod ze školy, nad kterým jsem přemýšlel. Zdaleka jsem nepochopil to, že musela tak brzo odejít. Nebo spíš co byl ten důvod, že odešla. Seděl jsem zasněný v lavici a tak moc jsem si přál, aby už byl konec hodiny a já mohl jít na oběd a pak rychle domů. Chtěl jsem se co nejdřív kontaktovat s Emmou, protože jsem ji potřeboval slyšet a nebo třeba jen vnímat, psát si s ní a ujistit se o to, že je v pořádku a vlastně dostat odpověď nad tím, proč dneska tak brzo odešla. Pomalu jsem odpočítával zbývající sekundy, které zbývaly do zazvonění. Moje nadšení bylo čím dál tím větší, každou uběhlou sekundou se mi zastavovala krev v žilách. Seděl jsem a nervózně se sebou třásl ze strany na stranu. Každý se na mě ohlížel a klepal si na čelo. Nejspíš si o mě myslí, že jsem blázen, že nejsem v pořádku. Zazvonilo a já byl nejspíš jeden z prvních co vyletěl ze třídy a pospíchal do jídelny. Zdárně jsem ignoroval to jak na mě mluvila Stephenie a o něco mě žádala. Proč bych ji taky měl poslouchat? Už tak mě dneska dost vytočila a pravdu jsem na měl náladu na to, abych opět poslouchal její hloupé kecy, které by mi mohla nakecat. Do jídelny jsem došel jako jeden z prvních a posadil se hned k prvnímu stolu, který jsem měl hned po ruce. Zasedl jsem k němu a tác položil na stůl. Poté jsem se rychle pustil do jídla a samozřejmě si ke mě přišla sednout Steph, která vypadala nadšeně, že mě našla. Podívaly se na mě její hnědé oči a její ústa se na mě usmála. Jenom jsem se na ní usmál a dále jedl svůj oběd.

"Stalo se ti něco miláčku?" zeptala se mě a natáhla po mě její ruce, které chytly ty mé, pevně je stiskla a usmála se.

"Mě? Vypadám snad na to, že se mi něco stalo?" zvýšil jsem hlas a její ruce pustil a podepřel jsem si jimi hlavu.

"Lukey, kdyby jsi byl v pořádku nedělo by se tohle, co se ti tedy stalo?" zeptala se mě a znovu mě chytila za ruce.

"Steph...prosím nech mě na pokoji ano? Prostě dneska nemám náladu se už bavit" zamumlal jsem a ruce si schoval pod stůl.

"Ach Lukey, nechci aby jsi se zbytečně trápil-"

"Jsem v pohodě jo?" skočil jsem ji do řeči, než by znovu řekla nějakou hloupost.

"Dobře Lukey, když to říkáš-"

"Vím co říkám ano, Steph? A teď mě omluv budu muset jít-" dodal jsem a pomalu se začal zvedat od stolu. 

"A pusu mu nedáš?" zeptala se smutným hlasem, sotva jsem vstal ze židle. Protočil jsem očima a naklonil se k ní a dal ji malou pusu na líčko. 

"Tomu říkáš pusa? Já chci pořádnou Lukey" dodala a přitáhla si mě k sobě a tu pusu mi dala sama, takovou jakou chtěla ona. 

"Spokojená?" zeptal jsem se ji jen co jsem se od ní odtrhl a do ruky znovu popadl tác. 

"No, mohlo to být i lepší, ale ano, spokojená Lukey" usmála se na mě. 

"Fajn tak zítra ve škole-" rozloučil jsem se s ní. 

"Měj se lásko" odpověděla mi, když už jsem pomalu odcházel odevzdat tác. Po tom co mi řekla mi běhal mráz po zádech prý: "Měj se lásko" co to mělo k sakru znamenat? Už nejsem pro ní jen miláček, Lukey, ale teď už jsem pro ni i láska. Byl bych milionkrát šťastnější, kdyby mě takhle oslovovala Emma. Dal bych za to cokoliv aby mi tak jednou řekla, i když už mi vlastně jednou řekla Lukey, už to nebylo takové jak předtím, nebyl už jsem pro ní jen nějaký Luke, ale Lukey. Měl bych být za to rád, protože jsem si to ze všeho nejvíc přál a část toho se mi splnila.