The First Moment

9. Kapitola

Pokud neříkáte pravdu o sobě, nemůžete ji říkat ani o jiných lidech.                                             

                                                                                        

Emma's POV:

 Tenkrát poprvé, když jsem viděla Luka, myslela jsem si, že když jen ten zpěvák tak bude namyšlený. Myslela jsem si, že bude myslet jen na sebe a o ostatní se nebude ani zajímat. Každý den jsem sledovala jeho chování, ať už to bylo ke mě nebo k někomu jinému. To jak se on ke mě ze začátku choval mu nikdy nezapomenu, byl milý hodný a chtěl se seznámit. Ale já? Chovala jsem se k němu jako největší spratek na světě. Místo toho aby jsem se mu představila, tak jsem ho jen ignorovala. Dělala jsem to co mi jde ze všeho nejlíp, odehnat od sebe lidi.

Když jsem se dneska procházela po chodbě a uviděla Steph mou kdysi nejlepší kamarádku, která se objímala s Lukem, myslela jsem, že vyletím s kůže. Byla jsem víc než naštvaná. Jak mi to mohla udělat? A jak on se mohl s ní objímat? Jak si mohl k ní sednou? Myslím, že nemám šanci na tohle dostat odpověď. Co bych měla čekat, když se chovám tak jak se chovám, chlastám, beru drogy, spím s jinými. Po té co jsem se poprvé dala do řeči s Lukem, jsem toho všechno chtěla nechat. Ale, když jsem byla s ním v tom baru tak mě zase napadlo, to, že je nejspíš dobře, že taková jsem. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se o mě pral, kdyby se mi něco dělo. Vzpomněla jsem si na včerejšek. Byla jsem venku s dvěma kámoši, oni mě tam nechali, ale Lukey mě tam nenechal samotnou. Odvedl mě domů a šel se mnou až do mého pokoje. Byla jsem to včera já co ho objala, ta co ho políbila na čelo a prosila ho, aby zůstal. Kdo ví co by se stalo, kdyby tam zůstal. Pod vlivem alkoholu bych určitě udělala nějakou blbost, které bych pak litovala a Luke by se mnou už ani nepromluvil. Chodil by kolem mě velkým obloukem a ani do mých očí by se nepodíval. Co teprve ten referát, který jsem neslyšela. Co když tam bylo něco co jsem měla slyšet? Co, když tam bylo něco co by mi dalo znamení, nějakou naději, že to má smysl s tím přestat. Seděla jsem sama v lavici a pozorovala Steph, jak se tulí k Lukeymu. Opírá se o něj, prohrabává ho v jeho vlasech, drží ho za jeho ruce. Záviděla jsem ji to, tak moc, že jsem v jednu chvíli chtěla jít a odejít ze třídy. Nedokázala jsem si představit, že by se mělo dít něco dalšího. Další perlou toho všeho byl můj referát. Moc dobře jsem věděla, že riskuji, že si mým proslovem, tak Lukeyho odradím. Nevím na co jsem v tu chvíli myslela. Když jsem dočetla text podívala jsem se na něj. V jeho očích jsem viděla zklamání, pláč, který statečně držel. Podívala jsem se na učitele a sedla jsem si. Znovu jsem sledovala Steph s Luke. Ona mu něco povídala a on ji odpověděl a usmál se na ni. Znovu mu prohrábla jeho vlasy a pak ho chytla za jeho ruce. Učitel kolem nich párkrát prošel a jejich hlasité povídání ignoroval, ignoroval i to jak Luke zvýšil hlas. Jenom se usmál podíval se na ně a řekl: "Vy dvě hrdličky, nechte si to na odpoledne" když jsem tohle slyšela myslela jsem si, že se mi zhroutil svět. Snažila jsem se to překousnout, nevěřila jsem tomu, že to co právě učitel řekl je pravda. Vzala jsem si sešit a přeškrtala jsem to co v něm bylo napsané. Lukey&Emma napsala jsem to v ten den, kdy jsem to k němu začala cítit. Bylo to právě včera, právě včera byl ten den, kdy jsem si to všechno uvědomila i přesto, že jsem v sobě něco měla, tentokrát to nebyla hloupost..., ale tím jak jsem se k němu chovala ze začátku si myslím, že jsem si to neulehčila spíš jsem si to všechno jednoduše pokazila. Tak jako všechno v mém životě.

Další díl je tady :3 doufám, že se líbí!