ILY

Sedmnáctá

,,Pane bože, Camillo! Já to chápu, nejsem tak tupá!" Vykřikla jsem zlostně, když mi po desáté opakovala, jak vytisknout dokumenty a tyhle blbosti, co mě absolutně nezajímaly. 

,,Jen aby! Já jen prostě nechápu, jak si pan Blair mohl vybrat vás, když nemáte ani úctu mi vykat." Nakrčila nos a já se uchechtla. Nevěděla jsem, jestli si teď dělá srandu nebo ne.

,,Tak to jsi měla vidět pohovor, káčo." Zamumlala jsem, aby to neslyšela a už po jedenácté ji ukázala, že umím tisknout ten debilní papír. 

,,A víš proč ti tykám? Protože sakra, jsme stejně staré a moc dobře se známe, Camillo." Podívala jsem se ji do očí a do ruky ji vrazila celou kupu papírů. Camille téměř ihned naskočila vráska mezi obočím, asi nebyla zvyklá, že ji někdo odporoval. 

,,Je tu vůbec něco, co neumím? Nechci, aby jsis dělala zbytečnou práci, a jak vidím, tak by jsi taky raději čas strávila s panem Dokonalým."  Dodala jsem a Camilla tentokrát zčervenala celá. Na střední škole jsem z ni byla vystřašená, ale teď bych ji jedním tahem dokázala zničit život, když ona už to udělala.

,,Máš pravdu, byla bych ráda, kdyby jsme byly za dobře." Uvolnila se a já překvapením nadskočila.

,,Co káva po práci?" Navrhla.

,,A nenaliješ mi tam projímadlo, jed nebo tak?" Zeptala jsem se a Camilla se zasmála. 

,,Mio, od střední jsem se změnila." 

,,To doufám, jestli mi život zničíš i podruhé, tak už vážně na tebe pošlu najatého vraha z Dark Webu." Mrknu na ni a Camilla jen pobaveně nakrčí obočí. Musí být na tom hodně špatně, když chce po tom všem zrovna se mnou navázat přátelství.