Krycím jménem Mickey

IV.

„Nechám vás tu o samotě,” zašeptá Jack a vypaří se.
„Co chceš? Ještě mam volno,” syknu naštvaně na tmavovlasého muže. Poprvé ho vidím jinak než v uniformě. „Mickey s kým jsi byl?” zamumlá a já na posteli couvnu. Zní naštvaně. Spíš dost nasraně. „Nemůžu, podepsal jsem smlouvu, nesmím to říct. Vyřiď si to se šéfem.” vymluvím se. On hned odejde. Asi jde opravdu za šéfíkem...
Upřímně je mi to jedno. Konečně si vezmu do ruky ten vzkaz. Napsal mi své telefoní číslo a že mu mám napsat. Uložím si ho a hned požadavek splním.

Chat

Mike: Ahoj Simone, tady Mike 😅 Potřebuješ něco? Proč jsi vlastně odešel tak brzy?

Simon: Jaaj, ty jsi vzhůru nějak brzo.😶 Jen jsem na tebe chtěl mít kontakt, brzy se zas uvidíme, ju? Nemohl jsem jinak, musel jsem do práce...😔 Jindy ti to vynahradím 😘

Mike: Vzbudil mě jeden chlap se kterym jsem strávil už taky jednu celou noc... 😅 Ale jsem v pohodě...

Jen co tyhle slova odešlu, rozrazí se dveře. „Tak mi to říct můžeš...” usměje se chlípně a prokřupává si klouby. To už mi dojde trpělivost. „Co kdybych se ty úchyle převlékal!? Nauč se klepat, nějaký tvoje policejní manýry mě nezajímají, takže hezky za dveře a znovu!” vyhodím ho a čekám až zaklepe. „Teď nemůžu jdu se koupat.” odbiju ho, ale on zas silou vrazí do mého pokoje. „Mickey, nebuď tak chladný... Můžu se jít koupat s tebou, ne?” obejme mě zezadu a já mám chuť ho zabít. „Počkej v pokoji úchyláku. Včera večer jsem neměl čas...” zasměju se a vlezu si do koupelny.
Po slušné půl hodince zas vylezu s jedním ručníkem okolo pasu a s druhým na hlavě. „Jsem tady- Děláš si ze mě prdel? Dej sem ten mobil.” natáhnu ruku k černovlasému, který má v ruce moje zprávy. „Kdo je Simon? Jaký kurva Simon!?” procedí zas naštvaně skrz zuby. Už mě nebaví to, jak se mě furt snaží někdo vyzpovídat, já o to nestojím. „Simon je můj kamarád, byl tu včera, teď vrať ten mobil.” Proč ho to tak zajímá?
Tmavovlasý mi telefon vloží do ruky a hned si mě zas stáhne v posteli pod sebe. „Jsi můj, chápeš to? M-ů-j...” syčí na mě. Každou chvílí co ho znám je pošahanější, než předtím. „Promiň, ale nemám pracovní hodiny. Přijď si večer, potom se můžeme domluvit,” řeknu podrážděně a zvednu koleno tak, abych ho mírně dráždil a zároveň jeho rozkroku ukázal, že už taky může být navždy jedinec, který je neschopný rozmnožování.
„Rád bych se oblékl,” probodávám ho pohledem a přitlačím. Když bolestně vzdychne, odstrčím ho a vezmu se rifle, tričko a košili. „Hele já jdu ven, jestli máš fakt takovou touhu, řekni si někomu jinýmu,” odfrknu si zas a zapálím si cigareru.
Tmavovlasý policista si mě zlostně prohlíží. „Ničíš si zdraví a nejsi plnoletý,” zvedne se, ale já ho hned do postele zas strčím. „Nemam zájem o tvoje hloupé rady. Zdraví nezdraví, ty o tom nic nevíš. Až budu mít zájem o chůvu, dojdu si na policejní stanici za tebou. A už mi nikdy nečti zprávy! Kapišto?” usměju se a rozejdu se ke dveřím. „Ještě něco?”
Policista konečně odejde a já sám taky vyjdu ven. „Příště mi ho do pokoje nepouštěj!” syknu ještě na Jacka.

„Měl bys jíst, jinak budeš hubený a nebudeš se nikomu líbit...” usměje se snad starostlivě.
„Takový štěstí nemám, abych se tě zbavil. Tak co po mě chceš!?”
Tmavovlasý společník se zas chlípně usměje. „Tady platí moje pravidla Mickey. Nechceš poslouchat? Fajn, budeš to mít horší. Neznáš moje jméno, takže mi budeš říkat pane, ano lásko?” pošle mi vzdušnou pusu, kterou spálím svým pohledem. „Ano... Pane...” polknu to hnusné slovo, že jej snad neslyšel.
„Šikovný kluk. Budeš poslouchat a uděláš vše co ti řeknu. Teď se mnou půjdeš do pokoje, osobní prohlídka. Nebudu riskovat, že si něco schováváš na těle,” ušklíbne se. Tak rád bych mu vzdoroval, ale musím poslouchat. Otráveně se zvednu a jdu za ním do pokoje. Na jeho další rozkazy si před ním sundám mikinu, tričko i kalhoty. Zůstanu před ním jen ve spodním prádle.
„Od čeho máš ty modřiny na celém těle?” zeptá se najednou. „Spadl jsem.” zalžu hned.
„Pravdu... Jinak bude trest...” zasměje se tiše.
Nahlas polknu, ale odmítám říct cokoliv jiného. Můj dočasný pán ke mně přijde. Chytne si mě za bradu a donutí mě tak podívat se mu do očí. Hrdě hlavu zvednu, ale to už mi rukou přejíždí po celém těle, které se nesouhlasem třese. „Měl by jsi toho nechat...” zašeptám, ale to mě flákne přes zadek, načež já dotčeně zaskučím. „Děláš si srandu!?” zakřičím na něj, ale s každým mým prudkým slovním výpadem to zopakuje.
Nakonec se ze zoufalství uklidním. Mlčky se držím v mírném předklonu opíraje se o něj a jen tiše sem tam vzlyknu.
„Šikovný... Teď si spolu půjdeme na chvilku lehnout a před prací si to spolu ještě vyřešíme, ano?” usměje se zas a vezme si mě do náruče. Už ani neprotestuju. Jsem jeho dočasný majetek. Může si se mnou dělat co jen chce.
Konečně si se mnou lehne. „Budeš tu se mnou pane?” zeptám se polohlasně. „Dokud budu chtít,” odvětí zas chladně.
Přitulím se mazlivě k němu. Můj pán je sadistický policista... Mohlo mě snad potkat něco horšího?

Vyjdu ven. Nebe zas pláče. Slzy pamalu stékají po silnici, jako slané kapky po mých tvářích. Je tu tak smutno. Ubrečené šedivé místo, protkané zoufalstvím a bídou.
Procházím parkem. Voda už se ani nemůže vsáknout do tak nasycené hlíny. Stejně tak má promočená mikina už víc nesnese. Dal bych se ždímat. Zas se vydám zpět. Jack by zuřil a kdybych byl nemocný, nemohl bych pracovat. Cestou domů se stavím na menším nákupu a s další, novou cigaretou v puse se vrátím. „No Mickey! Kdes byl!? Furt tě tu někdo shání!” ječí na mě šéf. „Na posteli máš nějaké oblečení na dnešek, myslím, že tobě to bude moc slušet...” dotlačí mě do pokoje, kde na posteli leží vyzívavá verze školní uniformy. S povzdychem se převléknu, upravím a jdu naproti zrádnému osudu.