Krycím jménem Mickey

III.

Sednu si nesměle k němu na postel. „Jackie... Mně se po něm stýská..." vzlyknu a pověsím se na něj. V tom okamžiku mě odstrčí „Co sis udělal!? Máš škrábance a ranky na rukou!" křičí na mě a já si vzpomenu: „Ehm... No... Usnul jsem v posteli kde byly střípky z zrcátka."
Modrá hlava si mě hned táhne do koupelny, kde mi vše vydezinfikuje.
„Půjdu na chvilku ven, hned jsem zpět..." vymluvím se a vypadnu na vzduch.
Přes prostředníka si koupím cigarety (protože nejsem plnoletý) a v parku si zapálím. Je mi zle. Svět je tak zkažený a prohnilý. Vše hezké je pryč...
Škodlivý kouř nasaju do plic a až po chvíli jej s úlevou vydechnu. Miluju to bolesté škubnutí celého mého těla, důkaz, že ještě žiju.
Znenadání se rozprší, já ale nechci zpátky, myslím pak jen na něj. Vlezu si aspoň pod altán a čekám, jestli déšť ustane. Čekám už půl hodiny, ale akorát se to zhoršuje. Vykouknu ven a pod stromem naproti zahlédnu nějakýho týpka co se schovává před deštěm. Klepe se zimou a v obličeji je pobledlý. Rychle pro něj doběhnu a oba nás dovleču zpět. Zabalím ho do své bundy a snažím se na něj mluvit. „Haló... Prosím... Odpovězte!" vlepím mu facku a konečně se probudí. „Promiňte, ztratil jsem se a v promokl na kost," vymlouvá se. Přes mobil zavolám záchytku ať se o něj postarají. Když přijde pár měšťáků, hned se vypařím. Nechám mu tam i bundu, hlavně nebudu riskovat, že to tam budu muset řešit.
Doběhnu do 'domů' a chci se všem vyhnout, ale na chodbě vrazím do Jacka. Ten mě zabije. Chci ho obejít, ale on si mě chytne a pečlivě mě zkoumá. „Proč nemáš bundu? Proč smrdíš jak popelník a proč sakra jsi byl v tom dešti tak dlouho!" ječí na mě, že se div nesložím. „Promiň, nějakej kluk byl promrzlý, a tak jsem mu ji tam nechal, kouřil jsem a schovával jsem se v altáně, nechtělo se mi jít v tom nečase," vysvětluju zničeně a čekám až mě pustí.
„Budeš nemocný! Víš jak je vážný zápal plic!?" rozbrečí se málem a já teda slíbím, že budu opatrnější.
Uklidím si pokoj, převléknu se a ještě se jdu najíst.

Konečně otvíráme a já už teď vím, že dnes se otroctví nevyhnu. Zdvořile všechny vítám příchozí. To si mě najednou odchytne šéf, že si mě někdo žádá jako společnost u stolu. Poslušně jdu do jednoho z boxů, kde uvidím postavu zahalenou... Do mé bundy!!!
„Dobrý večer pane," pozdravím zdvořile a přisednu si k němu.
„Mohl bych se troufale zeptat... Neviděli jsme se již dnes?" stahuju mu pomalu kapucu z hlavy.
Do obličeje mu tak spadnou černé vlasy s několika bílými proužky. „Vás jsem dnes potkal v tom altánu!" prozřu a ukazovákem a palcem si ho chytnu za bradu, abych ho donutil se podívat na mě. „Někoho mi připomínáte..." přemýšlím a koukám se do hlubokých šedomodrých očí, dokud nepromluví. „Děkuju, zachránil jsi mě..." vrátí mi bundu. „Jsi už zamluvený? Rád bych s tebou byl... Zbytek noci..." usměje se mile a já bych pro něj teď udělal cokoliv. Má tak vřelý a hřejivý úsměv. „Jsem přebytkové zboží..." zasměju se rozpačitě.

„Mickey nech toho, víš jak to bolí? Mám tě rád, neublížil bych ti...” snaží se mě uklidnit, ale já ho jen znechucen odstrčím. „Jdu se převléct, od půl třetí jsem ti plně k dispozici, ale upozorňuju, že se nebudu snažit být milý...” zavřu se v jeho/naší/ mojí ložnici a vezmu si na sebe obyčejné tepláky a triko. Nemam potřebu se mu tu vystavovat.
Jelikož za chvilku přijde smluvená hodinka, vyjdu z pokoje. „Tak co po mně budeš chtít úchyle?” zašklebím se nepříjemně a postavím se k němu čelem ve volném postoji s rukama zkříženýma na prsou.
„Nic, pojď se najíst...” přizve mě ke stolu. Poslušně, ale stále ostražitě si tedy přisednu. „To je dobrý, nemám hlad," vymluvím se a jen tam tak sedím.

V kratičké chvilce se objevím s ním ve svém pokoji. „Co budeme dělat?" zašeptám v rozpacích.
„Pojď ke mně..." přizve mě do postele a já jdu poslušně k němu. Stáhne si mě hned k sobě a rovnou mě políbí. Trochu překvapen se konečně zapojím. „Jak se jmenujete?" odtáhnu se.
Můj zákazník si jen znuděně prohrábne vlasy a otráveně odpoví: „Jmenuji se Simon. A ty?" usměje se na mě zas oslnivě.
„No... Ty to víš, tady jsem Mickey... Ale jinak Mike." oplatím mu úsměv.

Povídáme si spolu celou noc. Někdy k půlnoci nám jdu pro pití, ovšem když jsem na baru, přiřítí se ke mně náš známý policista.
„Oh, mohu vám pomoct pane?" ušklíbnu se.
„Mickey promiň, nemohl jsem, musel jsem zaskočit za kolegu a-" vymlouvá se, že toho začínám mít dost. „Hele nech toho, jo? Mě to nezajímá. Jdu do pokoje. Ty si někoho vyber, já už jsem zabranej." odseknu naštvaně. Téměř okamžitě odcházím a snažím se skrýt slzy. „Kurva!" zatahám se za vlasy, to však byla chyba... Mezi prsty mi jich víc než pár zůstane. Na nic nečekám, hodím Simonovi pití do pokoje a v koupelně hledám svoje prášky. Možná to nic není, přeci jen jsem trochu tahal silou... Ale kdyby... Kdyby se to vrátilo...
Nacpu do sebe několik odporně vyhlížejících modrých zrůdiček a jdu zpátky. „Promiň, potřeboval jsem si opláchnout obličej, zamotala se mi hlava," zalžu hned při vstupu. Sednu si zas o něco blíž. Zajímavá konverzace o smyslu našich zkurvených životů...
„Víš, nikdy jsem nebyl pořádně šťastný, do teď žiju ve stínu svého staršího bratra. Je to takovej morous. Vždy byl ten dokonalý... Už mě to nebaví! Vždy dostane to nejlepší a Simon ať si... Co vlastně ty Mickey?" obrátí se na mě Simon a já jen pokrčím rameny.
„Nic moc... Zemřeli mi rodiče, sourozence nemám, a tak jsem donedávna žil na hroudě smetí."
Modrooký na mě vyjeveně zírá s otevřenou pusou. „Tos to vzal šupem..."
Hm, je mi jen sedmnáct, díky bohu, že jsem toho nezažil víc. Tohle bohatě stačí. Najednou mě silné paže jen o něco staršího chlapce obejmou. „Neboj... Nic dalšího už nebude, ochráním tě." uklidňuje mě tiše. Tak rád bych tomu věřil. Opřu se o svého... Asi kamaráda a přivřu už tak ospalé oči. „Děkuju. Moc..." zašeptám, než se nechám ukolébat ke spánku.

Ráno se probudím zas sám. Na stole leží... Papírek!? To je nějakej novej trend!? Seru na ně. Ode dneška už seru na nějaký zkurvený lovestory a naděje, že potkám někoho normálního.
„Áhoj Mickey!" vrazí do dveří Jack. „Hledá tě tu ten... Černovlasej, jak ti tu nechal ten vzkaz a včera jste se ňafli..." předvádí ho a já se začnu jeho dokonalému vystoupení smát.
„Ne, to nejde..." utírám si slzy od smíchu. „Nechci ho ani vidět. Je to jen nějakej debil, ať si tu najde někoho jinýho, já musim řešit zas dalšího kreténa a..." zmlknu, když se za modrovlasým objeví ten idiot.