Krycím jménem Mickey

VIII.

Ticho, jen tlukot vlastního srdce. To je teď to jediné, co dokáži vnímat. Mé oči, tak otupělé okolní lží, teď vidí rozmazaně a to nejen kvůli slzám v nich.
Kdy se to stalo? Kdy se ze mě stala taková troska? Nahlas si povzdychnu a típnu cigaret, jež jsem si teprve před chvílí zapálil.
I když mi to přišlo jako nemožný krok, vstal jsem a šel jsem otevřít okno. ,,Musím tu vyvětrat," zamumlám si pro sebe a otevřu okenice. Mrazivý vítr ovane mé tělo, načež se mi ale náhlým šokem teploty zatmí před očima a já se rozkašlu. Zní to děsivě a já mám pocit, jako bych si každou chvílí měl plíce vykašlat. Začnu se na zemi svíjet v křečovitých bolestech a až po několika minutách utrpení se dovolám pomoci. Nějaká holka od vedle mě slyšela a zavolala pomoc...

Siréna. Jak já ten zvuk nesnáším a k tomu ten smrad dezinfekce, tak už je to tu zas. Jen co otevřu oči, jsem oslepen bílým interiérem dodávky. Na protest si z tváře strhnu masku, jenž měla doteď zaúkol mi pomáhat dýchat. ,,Nepotřebuju do nemocnice," zachraptím, ale oni mě neposlouchají. Jen mě znovu umlčí a já nemůžu nic udělat. Nenávidím ten pocit bezmoci.
Znovu se tak radši nechám unášet řekou snů, která mě naplňuje uklidňující deziluzí.

,, Pojď, Miku, nikdo se to nedozví," směje se na mě a já mu ruku důvěřivě podávám, to se ale pode mnou propadne zem a já padám... Bezmocně kolem sebe máchám rukama, snažíc se o něco zachytit, ale nic. Čekám na tvrdý dopad, ovšem zatím se musím spokojit jen s mučivě dlouhým a mou psychiku ničícím pádem...

,,Dobré ráno, sluníčko..." Vzbudí mě příjemný hlas a vůně připravené snídaně. ,,Páni, ty jsi tak hodný..." Usměju se na svého věznitele. I když vlastně za to nemůže on, ale můj stupidní šéf, v roli otrokáře. ,,V poledne musím do práce, tak co si mezitím užít?" Sápe se už ten tygr po mně a já celý ztuhnu. ,,Tak to ne, promiň, ale když jsem měl jednou v roce náladu, neměl jsi čas a já teď chci snídat!" Odstrčím ho a když nijak neprotestuje, nahlas si oddychnu.
Je to zvláštní, i když si se mnou může dělat co chce, stejně mě bere jako sobě rovného. Tedy až na pár výjimečných situací. Možná za to může i jeho práce, že by smysl pro spravedlnost? Když dojím, mazlivě se k němu zas přitulím.
,,Hej, nemůžeš mě odhodit a pak volat: Na, čičí, na..." Začne se smát a já tak musím na chvilku nadzvednout hlavu z jeho hrudi, jinak by se mi tím zemětřesením snad vybouchal mozek tam uvnitř do hladka. ,,Promiň, vždyť mě znáš..." Zašeptám, ale vlastně je to jen lež, nebo spíš neúplná pravda? Vždyť on ani neví jak se jmenuji, kdo jsem, kolik mi je a- no dobře, stačí že ví, že se prodávám nezákonně. I když, to by taky mohl být důvod, proč tu jsem. Vždyť on je policista, že by mě jen měl za úkol do plnoletosti chránit a pak se mě zbavil? No, nemožné to není, policie se stejně zaobírá jen takovýma pitomostma...
A mezitím co já přemítám o smyslu svého bytí zde, on už zas dělá blbosti. Pod svým tričkem na spaní najednou ucítím příjemný teplý dotek. ,,No tak, víš jaké jsi pro mě pokušení?" Zašeptá mi do ucha a já jen uhnu pohledem před tím jeho, protože moc dobře vím, že tomu modrookému ďáblovi bych už pak neodolal. ,,Johny, já se na to necítím, prosím," snažím se jeho ruce odstrčit, ale jen co se mi to podaří, hned si mě chytí pod zadkem a vyhoupne si mě na sebe, přičemž já už ztratím slova nadobro.
,,Jsi roztomilý, mám chuť jsi tě takhle nafotit a všechny ty fotky si pak rozvěsit po pokoji. Dovolil bys mi to?" Kouká na mě jako na boží stvoření a já se nezmůžu na nic jiného, než jen na němé kyvnutí, jako bych byl zhypnotizovaný.
Najednou můj nebohý zadeček ve své neomalené ruce stiskne a já tiše vzdychnu nad tím příjemným dotykem. ,,Ještě jsem ti neodpustil jak jsi mě minule opustil!" Vrátím se zas do reality a jeho ruku chytnu, abych ji mohl zastavit, kdyby náhodou měl touhu pokračovat.
A dál to bylo jako vždy. Svými sladkými řečmi si mě zas udobřil a já skončil v jeho náruči, přitom jsem ho ale vždy okřiknul, když se mě nějak podezřele dotknul. Vypadalo to, jako bych si ho snad ochočil, vážně, jako by si malý chlapec vedl na vodítku divokou a dravou šelmu... No, bylo to přesně naopak. Tohle kotě si totiž ochočilo mě a netrvalo už moc dlouho, abych si to snad i přiznal... Problém byl v tom, že o svém mazlíčkovi nevěděl vše a to nejhorší právě přicházelo.

Probudil jsem se znovu až se strašnou bolestí na hrudi a to nebylo vše, ležel jsem v nemocničním pokoji, který mě děsil tak, že se ta bolest s tou nalomenou psychikou jen zhoršila. Natáhl jsem se k vypínači u postele a zoufale jsem se jím snažil přivolat někoho, kdo by mi pomohl. Konečně někdo přišel a já si ukázal na hruď. Mladý doktor se hned dal do práce, ale bylo to jako vždy. Nevěděl co s tím, příznaky byly zvláštní, moje tělo vypadalo jako by mu nic nebylo, ale já cítil, jak je zevnitř prožrané nějakým toxickým hnusem. Jediné co doktoři věděli bylo, že každou chvílí mám záchvaty kašle. Někdy je byl suchý kašel, jindy vykašlávám hleny, jindy krev.
Bolest neustupovala, tak mi jen píchli něco do těla, nacpali mi do krku prášky a ústa s nosem mi zakrývala maska.

Za takových dnů jsem přemýšlel, zda je tohle vůbec důstojné pro člověka. Zda by nebylo lepší se nechat uspat už navždy... Zažil jsem už tolik testů, odebírali mi všechny možné tělní tekutiny, strkali mi hadičky do všech otvorů v těle a mnohem víc a stejně, umíral jsem jim všem před očima.
Z očí se mi dralo několik slz zoufalství, stejně jako posledních několik dnů, nechal jsem je, ať si volně běhají po mých tvářích, načež je stejně čekala smrt, jen co se vsákly do polštáře pod mou hlavou.