Krycím jménem Mickey

V.

„Prosím... Nech toho...” zoufale sleduju své bývalé spolužáky, jak mi ničí věci, jak ničí mě.
Zvednu se, chci je zastavit, ale to se rozkašlu. Na sněhobílé košili se objeví kapky krve...

„Mickey! Mickey vzbuď se!” křičí na mě někdo. Zoufale zalapu po dechu a zvednu se do sedu. Konečně zas v klidu naplním své plíce kyslíkem.
„Jsi v pořádku!? Kašlal jsi a vrtěl se a mluvil!” ječí na mě mladý policista, až mě rozbolí hlava. „Noční můra pane. Omlouvám se,” zamumlám provinile a zas si lehnu.

Zatím jen obsluhuji a lítám mezi barem a stoly. Jedna dáma už mě při donášce tahala k sobě. Začíná mi docházet, že mě opravdu ženy moc nepřitahují.
„Takže... Nepracujte v bordelech, udělá to z vás homosexuála!!!” směju se s Jackem na baru a popíjím bůh ví co. Za dnešní noc jsem už měl tři lidi na pokoji. Nic moc jsem skoro nedělal. Uspokojování ostatních jen za pomoci svých dlaní a rtů... Začíná to být divně normální.
„Mickey, další,” ušklíbne se můj modrovlasý kamarád. Někdo mě chytne za ruku a už mě táhne pryč. „To ti neodpustím!” křiknu po něm a následuju svého zákazníka. Jak ví, kde mám pokoj?
Konečně tam dojdeme. „Tak co to bude? Prosím posaďte se a..? To seš ty?” zaostřím na mladého policistu. „Vypadáš strašně... Jsi opilý a jsi ještě děcko!” křičí na mě. „No jo... Ukaž papírek, udělám cokoliv...” žvatlám trochu mimo, když v tom se mi zatočí hlava a já sebou fláknu o zem.

„Mickey... Hej! Mickey!” mluví na mě někdo. Nedokážu odpovědět. Otevřu oči a vedle mě leží stále ten idiot. „Co tu děláš?” vyjeknu, ale to mě strašně zabolí hlava a než bolest stačí odeznít, zvedne se mi žaludek a já už běžím na záchod.
Zvednu svůj pohled k zrcadlu. Vypadám odporně. Vlasy mám mastné, oči slepené, podlité krví a v obličeji téměř žádná barva. Když už nemám co zvracet, umyju se a zkulturním. Pak přejdu zas do pokoje, kde mě vyčítavě sleduje onen můj "zachránce".
„Promiň... Asi jsem se včera choval jako blb,” uznám svou hloupost a svalím se do postele. Policista mě zezadu obejme. Nemám náladu, sílu, ani rozum na to, abych ho odstrčil. „Opravdu jsi předtím nemohl přijít?” špitnu ztrápeně. Jsem rád, že mi teď nevidí do obličeje.
„Opravdu jsem nemohl... Kolega musel do nemocnice, povolali mě. Stýskalo se ti?” pronese s značnou radostí v hlase. Chvilku přemýšlím, až nakonec jen nepatrně přikývnu a zašeptám: „Trošku mi to bylo líto, že jsi něco slíbil a pak jsem tu musel obsluhovat někoho naprosto cizího. Tebe už trošičku znám...” otočím se k němu a hlavu si schovám do jeho mikiny. Cítím, jak mě hladí po vlasech. Jak si sem tam povzdychne. I to, že si šeptá moje jméno, což ve mě vzbuzuje i naději, že mě má snad rád. Najednou někdo zaklepe. „Dále...!” zamumlám z pod peřiny. „Mickey, hledá tě tu nějaký Sim- Dobré ráno?” vejde někdo do pokoje. Hned peřinu odhrnu. „Jacku!” vypísknu a rázem zaskučím. S rychlými pohyby se mi zatmělo před očima a já se jak v tranzu zastavil. To už si mě ale zas příjemně teplé ruce policisty zatáhnou zpátky. „Mickey je můj. Má smůlu.” probodává policista Jacka pohledem a hned jak odejde, začne se ptát, jestli s ním něco nemám.
„Ne! Je to jen kamarád. A zadek mě taky nebolí!” zasměju se a obejmu ho. Je jako velký medvídek a je celkem i roztomilý...

„Mickey... Snídaně,” usmívá se na mě můj pán. Zoufale a záporně zavrtím hlavou a schovám se pod peřinu. V tom mi ji, ale stáhne a já jsem tak nucen pocítit chlad našeho... Bohužel našeho pokoje. A než se stačím rozkoukat, už mám v puse nacpaný toust.
„Dobrou chuť,” zahuhňám a dám se z donucení do jídla. Nechci moc jíst... Neměl bych... „Hned jsem zpět,” špitnu a mam v plánu jít vše hned vyvrhnout, ale on si mě zas přidrží u sebe. „Ty jsi hodně sám, že?” zeptám se a ucítím, jak sebou křečovitě cukne. „Bohužel... Dříve jsem měl ještě bratra, ale ten mě zavrhl.”
Je mi ho líto. Sednu si a nastavím mu náruč. Když se ale k ničemu moc nemá, prostě si ho na sebe stáhnu a lehce ho políbím do vlasů barvy havraních křídel. „Jaký je tvůj bratr?” pohladím ho po tváři a doufám, že mě nezavrhne. Můj pán se zhluboka nadechne a rozpovídá se: „Prý je mi dost podobný vzhledově. Jen je o trochu menší, má světlejší oči i vlasy. A je přátelský, milý, roztomilé nemehlo...” špitá tiše se značným zármutkem. Opatrně ho zabalím do deky. „Odpočívej. Neboj, já ti neuteču,” usměju se a všimnu si, že mu zavibroval mobil. Chci mu ho podat, ale on už spí.
Najednou mě zaujme jméno a oslovení. Píše mu Simon? Snad kamarád? Ne... Ve zprávě ho oslovuje bratře, to znamená, že ten Simon, je jeho bratr? Že se o mě málem porvalu dva bratři!? A já si s jedním píšu a mluvím po večerech a s druhým teď spím v posteli!? Počkat. Je Simon taky sadista? Hm... No... Vypadá trochu zrádně, ale... Bože! Proč mě to vlastně zajímá!? Stejně to nemůže být on... I když... Jsou si trochu podobní. Přečtu si celou zprávu a najednou se uchechtnu. „Takže Johny, jo? Hmm, zajímavé,” špitám a zas zavřu oči.

„Prosím... Musím se ustrojit!” snažím se odstrčit tu pijavici, se kterou jsem prospal celý den. „Šéf mě jinak vyhodí!” popadnu věci a chci jít do koupelny, ale to už je zas těsně za mnou. „Stejně tě chci zas na celou noc a pro mě se oblékat nemusíš...” špitá mi do ucha. Jeho hlas je zas hlubší, jakoby zhrublý vášní. „Mezitím co se tu vybavujeme, někdo může procházet knihu a zamluvit si mě, no tak běž, jinak budeš mít smůlu!” s tím ho vyhodím a jdu se narvat do dalšího ponižujícího kostýmku.

„Mickey! Dělej! Musíš se mnou!” vběhne mi do dveří Jack. Jen v šortkách ho následuju, když v tom uvidím u baru shluk, v jehož prostředku uvidím známé tváře. „Simon? A ty?” koukám se z policisty na mého kamaráda. „Mickey je můj, takže vypadni!” sykne jeden a na to ten druhý se ho snaží zbavit taky. „Nechte toho...” vstoupím mezi ně, ale jsem hned hrubě odstrčen, až spadnu na zem. „Tohle není tvoje věc!” zakřičí na mě oba. Je mi do breku. Žaludek se mi svírá a je mi chladno. „Že to není moje věc? Pánové, jste strašní sobci... Vypadněte! Dokud se nenaučíte chovat, vypadněte!” křičím na ně. Najednou zas u sebe pocítím lidské teplo. „Jacku...” oslovím potetovaného chlapce, který mě nese zas do pokoje. „Promiň. Neměl jsem tě tam vést,” řekne polohlasně a já se jen k němu přitulím. „Zůstaneš se mnou? Prosím...” vzlyknu potichu. On vezme mobil, něco asi někomu napíše, zamkne nás a sedne si ke mně na postel. „Jackie... Já se bojím. O sebe, o ně, o tebe, já vše jen kazím!” z očí se mi hrnou hromady slz. Otírám si je, když to zas mě obklopí to teplo. Otevřu oči. Jack mě právě políbil. Nějak se nemůžu bránit a ani nechci. Prsty mu vpletu do obarvených modrých pramenů a lehce zatahám. On se jen trošku odtáhne a stále mi hledí do očí. „Miku... Chci tě.”