Krycím jménem Mickey

I.

„Děláte si srandu!? Já nebudu týden u nějakýho zasranýho poldy!” křičím naštvaně na svého šéfa. Asi to moc nechápete a proto se vrátíme o měsíc zpátky...

Ležel jsem na posteli svého skromného pokoje v mém polorozpadlém bytě. Je mi na nic, už od rána bych zvracel, ale nemám co. Nejedl jsem už pár dní a jediné co, tak že se někdy napiju vody, která odporně chytá chuť železa.
V ruce držím leták na jednu brigádu. Peníze by se mi hodili a prý platí slušně... Problém je v tom, že je to bordel, kde se každej převléká do úchylných kostýmků a nebo za opačný povlaví.
Nahlas povzdychnu a v břiše mi zaskučí žaludek. Možná kdyby jen... Na jednu dvě noci...
Rychle se zvednu z postele a zakolísám se ve vzduchu, abych se dostal do koupelny k zrcadlu. Uvidím mladého kluka s špinavými blond vlasy a hnědýma očima, které jsou ale hyzděny odpornými kruhy pod nimy.
Znova si povzdychnu a otevřu kosmetickou taštičku... Ne že bych byl holka a nějak zvlášť se maloval, ale naučil jsem se zakrývat nedostatky a hrát si ještě k tomu na emaře.
Dal jsem tedy své tváři nějaký ten život a výraz a čokoládová očka si zvýraznil černou tužkou.
Rychle jsem si na sebe vzal roztrhané černé kalhoty a triko s dlouhými rukávy. Prohrábl si delší vlasy, aby mi patka zakrývala část obličeje a vydal jsem se na cestu.
Coural jsem se ulicemi za pozdního večera a nakonec jsem narazil na onen dům. Vklouzl jsem tam zadním vchodem o kterém jsem se dozvěděl od nejmenovaných zdrojů a zaklepal na dveře kanceláře majitele tohoto... Tohoto... Jak to jen říct slušně... Nevěstince?
„Dále!” ozval se hluboký mužský hlas. Nasucho jsem polkl a vešel. „Dobrý den, jmenuji se Mike Smith a přišel jsem kvůli dočasné výpomoci, můj známý se tu o mě již zmiňoval,” snažím se znít sebejistě, ale kolena se mi značně klepou.
Statný muž v nejlepších letech zvedne svůj pohled ke mně a nakonec se i zvedne. „Hm to by šlo... Sundej si tričko,” zavelí.
Trochu zděšeně se rozhlížím po místnosti až uvidím mladou dámu, která ke mně kývne, ať tak udělám, odvážím se tedy odhalit část svého těla. Tady jsem se trochu zalekl. Podle toho, co jsem slyšel bylo tohle normální, ale bál jsem se, že mě kvůli několika jizvám na břiše a zápěstí nevezmou. Šéfík si mě prohlíží. „Jsi trochu pohublý... Začneš jíst a možná i trochu cvičit. Taky tu nebudu trpět drogy a nadměrné požívání alkoholu při práci, rozumíš?” seká to rychle a já jen trochu zmateně přikyvuju.
„Mike... Mike... Zde budeš mít jiné jméno. Zítra už se ho dozvíš. Také bys měl vědět, že tady nebudeš jen barman, číšník, nebo tanečník u tyče. Pokud si tě někdo pronajme, splníš mu to, co bude chtít. Ceník se samozřejmě dozvíš. Budeš tu mít svůj pokoj s koupelnou a kdybys měl zájem, máš možnost se sem nastěhovat. Nájem je tu nízkej, strhnu ti ho z platu. Tady máš smlouvu, přečti si ji a jak se rozhodneš, můžem to vše podepsat,” lítá od tématu k tématu. Papíry si rychle pročtu a hned podepíšu. Stejně nemám co ztratit. „Zítra přijď v šest, zabydlíš se, seznámíme tě se vším a od večera budeš k dispozici, ano?”  usměje se muž a já zas jen kývnu. Ještě dodá pár blbostí a já se odtamtud vypařím a běžím 'domů' si sbalit věci.

Další den brzo ráno jsem si vzal tašku z věcma a zmizel z tý starý díry. Na ulici nikdo nebyl, a tak jsem si s čistým svědomím zapálil. Jen co jsem přišel k tomu stavení, ovála mě 'vůně' sexu, alkoholu a levnejch kurev. „Tak takhle smrdí zoufalství...” zamyslel jsem se a vešel. „Haló? Je tu někdo?” našlapuju potichu a za barem uvidim nějakýho týpka. Vydám se za ním. „Ehm... Nazdar, jsem tu novej, nemohl bys...” najednou se zarazím. Ten týpek je jen o něco málo starší než já. Krátké modré mlasy a tetování přes půlku obličeje. „Jsem Jack, šéf už na tebe čeká ve tvym pokoji, ukážu ti to,” chytne mě za ruku a vleče mě pryč. Cestou mi dává různý rady a tipy, ale já se soustředím spíš na to, abych se nepozvracel z okolí. Všude jsou nějaký zřízený děvky a jejich dočasní majitelé a k tomu všude cítím blitky. „Neboj, přes den to tu uklízíme, proto otvíráme až večer,” uklidňuje mě modrovlasý a konečně se zastaví. „Buď v klidu, ano? Mam jít s tebou?” ptá se mě, jako by jsme byli kámoši, ovšem, možná je to jediný přítel, který mě tu bude zachraňovat. „Dobře... Jacku?” usměju se a s modrovlasým vkročím do pokoje.
„Dobré ráno?” pokusím se znít nadšeně, ale když uvidím foťák v rukou té ženštini ze včerejška, rázem ztuhnu. „Vy mě máte v plánu fotit!?” vyjeknu zděšeně a chci couvnout, ale to narazím do Jacka.
Šéfik mě chytne za ruku a schodí mě na postel. „Neboj, je to jen pár fotek pro naše zákazníky, až si budou vybírat.”
„Oni... Si mě budou vybírat?” nakloním nechápavě hlavu, ale to už mě oslní blesk při focení. „Hej! Co mě upozornit!” protírám si uslzené oči. „To bolí...” zakňourám.
„Rozkošné...” mumlají si nade mnou. „Rozepni si košili,” přikážou mi. Chvilku se mi nechce, ale musím, a tak si začnu pomalu oblečení rozepínat knoflíček po knoflíčku. I při tomhle mě stále fotí... Začnu se do toho vžívat a dobrovolně i pózuju.
„Dobrý, teď pomůžeš Jackovi s úklidem a on tě tu i provede, že Jacku?” mluví si tu náš pán spíš pro sebe. „Jo a tohle je tvůj pokoj... Koupelna... A večer se převlékneš do něčeho pěkného, ano?” mele furt a já už jen automaticky kývu hlavou. Odložím si tašku a delší vlasy si svážu do culíku. „Jdem?” zasměju se a vesele vykročím. Možná až moc vesele, když jdu zrovna uklízet zvratky, ale velkej problém mi to nedělá, zvykl jsem si na humusy.
Po několika hodinách úklidu jsem vyčerpán padl na postel. „A to mám teď někoku dělat společnost? Jsem mrtvej!” stěžuju se modrovlasému, kterej zrovna vyšel ze sprchy. „A zakryj se, bude mi to stačit večer...” zašklebím se a do koupelny si zalezu já.

„Tady máš něco na sebe, já už jdu na bar...” prohodí ke mně a odejde. S povzdychem se usuším a prohlédnu si oblečení... „Máte úchylku na zvířata!?” syknu naštvaně a začnu se oblékat do schválně potrhaného trika, které nic nezakrývá, těsných kraťásků, kočičích oušek a k tomu malou rolničku na krk. Rozhodnu se být originální a k strašnému kostýmku si namaluju oční linky a vousky.
„Hurá do práce?” zamumlám zoufale a jdu k baru. „Ahoj Jacku...” zamumlám tiše. Modrovlasý se na mě otočí a uznale zapíská. „To bych do tebe neřekl číčo...” zasměje se a vrazí mi nějaké pití, abych ho odnesl.
S úsměvem se obsloužím několik lidí a začínám si i zvykat na narážky na můj vzhled a to hlavně na určité partie.
„Mickey! Máš už prvního zájemce!” volá na mě šéf. „Mickey?” zamumlám zmateně a pak to pochopím - 'krycí jméno'.
„Už? Prvního?” opakuju si pro sebe zas.
Šéf ale pokračuje: „Teda... Je jich víc, ale tenhle si za tebe připlatil. Asi se mu zamlouváš...”
Zděšeně se na něj podívám. „A co po mně chce?”
Nikdo mi ale nestihne odpovědět a můj odčasný pán si mě táhne za sebou do pokoje. „Pojď a neboj!” směje se a já za ním poslušně kráčím. „P-počkat,” vyjeknu a trhnu sebou. „Já... Dojdu vám jen pro pití... Jděte do pokoje na konci chodby, hned jsem u vás...” uklidním se a odběhnu pro sklenici mně radši neznámého nápoje a pomalým krokem se vrátím. S tichým zaklepáním na dveře vejdu. „Už jsem tu,” usměju se a můj pohled spočine na černovlasém muži v mé posteli, jenž si hraje na mobilu. „Prosím... Mohl by jste ten mobil odložit?” přisednu si k němu a nabídnu mu pití. Muž se mi podívá do očí. Znatelně zalapu po dechu. Má krásné sytě modré oči, které se vpíjejí do těch mých. Nevydržím a pohledem uhnu. To si zas všimnu policejní bundy za náma. „Přišel jste rovnou ze služby?” utrousím tiše. On se však jen uchechtne a stáhne si mě pod sebe jedním pohybem. „Proč jste si vybral mě? Jsem nováček, v seznamu je to zapsané...” špitnu tiše s nadějí, žr mě snad nechá vyslovit aspoň poslední přání.
„Já vím Mickey...” šeptne mi do ucha a vzdávám jakoukoliv možnost na únik.