Krycím jménem Mickey

IX.

Deset...
Devět...
Osm...

Co je život? Hloupá hra, kde jsme všichni jen figurky co čekají na hod kostkou našich pánů hráčů? Kdo je to hráč? Člověk co si sedne za stůl a určuje svůj život, nebo život ostatních?

Sedm...
Šest...
Pět...

Nádech, výdech. Proč srdce mé teď vypovídá službu? Proč celé mé tělo přestává fungovat, jako dnešní politika a státní orgány?

Čtyři...
Tři...
Dva...

Ťuk ťuk! Kdo tam? Smrt.
Proč nepřišla dřív? Že by se ztratila na cestě života? Ach má milá v černém, jež se tě všichni bojí, proč nikdo nechápe, že v našem životě jsi jediná rovnost? Bereš bez ohledu na postavení, způsob života, či moc. Ovšem nejsi spravedlnost.

Jedna...

,,Narkóza provedena. Dotyčný je již mimo..." Něco takového si musí říkat ti lidé nade mnou, mezitím co já musel odpočítávat vteřiny dokud neusnu.
Stejně už mě nespraví. Jsem prostě špatně pokroucený kus skládačky, který nikam nepasuje a není pro něj místo už ani stranou.

Ovšem mé počítání pak ani nulou neskončilo. Ať už jsem byl v mínusu, či v plusu, vše bylo stále stejné. Cítil jsem to, ty řezy do mé hrudi, jenž se snažili vyřešit nevyřešitelné. Zkoušejte to. Lamte si hlavu nad hlavolamem mého těla, ale můj ježek se z klece nikdy nedostane.

,,Mickey, asi budu muset zas pryč," oznámí mi můj milovaný pán, když se mu do ruky zas dostane mobil. Mně se to ale nelíbí, nechci být zas sám. Co když se nevrátí? Tolik proměných, co se kolem rovnice života motají, co když ho jedna dostane?
,,Nemůžeš odejít. Nedovolím ti to," zakňučím zoufale a lehnu si na něj. ,,Utečeš mi, nevrátíš se, něco se stane, nechci se tam vrátit. Nech si mě už navždy!" Vylévám si k němu své polámané srdíčko, ale on jakoby mě neposlouchal. Mlčky se zvedne, shodí mě přitom do peřin, a prostě se rozejde. Neexistuji pro něj? Ignoruje mě už i on? Rychle se zvednu a chytnu ho za ruku. ,,Johny, co se děje?" Trhnu jím, ovšem on mě ani dál nevnímá. Vezmu mu z ruky mobil a kouknu se na zprávu, načež se hned zděsím. V příloze byla fotka mladého muže, který byl celý naporcovaný jako hovězí maso v řeznictví. Vyjeknu a mobil upustím.
Najednou se ke mně můj policista konečně uráčí přijít a jeho silné paže mě obejmou. ,,Hlupáčku, neboj... Já tě ochráním, ano?" Špitne mi do ucha, ale tentokrát jsem mimo já. ,,Nesmíš ven. Někdo ti tam ublíží!" Vykřiknu zas a nos zabořím do jeho hrudi. ,,Nesmíš, prosím, nechoď," brečím téměř a křečovitě mé prsty svírají jeho tričko. Ovšem přemlouvám ho marně a on i přes moje nářky si jen vezme do rukou svou košili a bundu, načež odejde dřív, než se stačím vzpamatovat.
Celá vila zase utichla a pohltil ji znepokojující stín.
Pomalu jsem se zvednul z postele, míříc si udělat kávu, o kterou si začnu hřát ruce, jen co mám horký hrnek v ruce. Usrknul jsem si a hned na to bolestně syknul. Pálí, teď mám opařený jazyk i celé patro.
Na chvilku si kávu odložím a natáhnu se pro nůž, že si namažu aspoň chleba, ovšem to bych to nebyl já, abych se neřízl. Naštěstí jen trošku, nic vážného, i když krve jako z vola.
Vezmu si krajíc do pusy a uražený, kvůli špatnému osudu, na který se dá moje nešikovnost vždy svést, odejdu do knihovny. Tam se zabalím do deky, jež jsem si vzal z gauče a do ruky si vezmu první knihu, která mě zaujme.
Byla stará, látkový přebal už lehce potrhaný a její stránky byly místy ušmudlané, ovšem i tak měla své kouzlo, auru i vůni, které byli jako omamným kouzlem pro mou ztrápenou mysl, jež chtěla být uklidněna buď překrásnou lží, nebo ještě větším neštěstím, ovšem cizím.
Dal jsem se tedy do čtení sbírky krátkých povídek, které vždy poukazovaly na pravou tvář života a jeho, tak dobře skrytou, lež. Bylo to bolestné, ale opravdu velmi upřímné, možná proto bylo knihu tak těžké na chvilku odložit, když někdo zazvonil na zvonek.
Pomalu jsem se zvedl z vyhřátého místečka v malém křesílku, načež jsem šel otevřít. Bylo to celkem nepříjemné překvapení, když přede dveřmi stál onen muž, kvůli kterému jsem už několikrát nechtěně naštval Johnyho a to tohle byl jeho bratr.
,,Miku? Co tu děláš?" Vyzvídá hned a aniž by se zeptal, vejde dál. S hlasitým povzdychnutím jsem za ním zavřel dveře. ,,Ahoj Simone, pojď dál..." Zamručím a mám v plánu jít zpět na své stanoviště. ,,Johnyho jsi asi o hodinu a půl minul. Je v práci, běž na policii," odbiju ho než stačí říct cokoliv dalšího, i kdyby šlo klidně o něčí život, a zavřu se v knihovně. Doufal jsem, že nepůjde za mnou, bohužel jsem se zas jako vždy mýlil.
Jen co jsem usedl, vešel do dveří a hned si to hnal ke mně, načež mi nakukoval přes rameno. Byl jsem tak nucen knihu odložit. Nechtěl jsem si ji kazit nějakým hlupákem, co neumí respektovat můj osobní prostor. Zvlášť teď, když mám svého pána. Tiše se uchechtnu, to zní vážně hloupě.

Vzbudil jsem se po několika dlouhých a urputných hodinách na sále, kde jsem cítil každý jejich řez a tah skalpelem. Bylo to strašné a určitě i náročné, ovšem mně se stále těžko dýchá, oči mě strašně pálí a na celé tělo mi byla neuvěřitelná zima, přičemž jsem se ale potil horkem. Takže je mi vlastně stále stejně, možná i o něco líp.
S vypětím sil jsem dokázal odlepit ruku od svého těla a sáhl jsem pro sklenici vody. Bohužel jsem ji ale neudržel a já kromě toho, že se polil a celou svou postel taky, jsem měl stále sucho v ústech. Celkem mě to štvalo, i když jen udržet tuto emoci bylo dost těžké, a zmáčkl jsem tedy takový spínač u postele, díky kterému za chvilku přiběhla sestřička, která mě nejdřív seřvala a až následně mě převlékla. Když zas odcházela, nezapomněl jsem ale slušně poděkovat, vždyť si to zaslouží. Být já na jejím místě, dávno už jsem všechny neslušné pacienty postřílel. Vždyť jí to musí strašně štvát! Ale práce je práce, o tom zas vím své já. Konečně jsem se v klidu napil a zabalil se do čisté a dezinfekcí voňavé peřiny. Bylo to příjemné, nikde žádný hluk a ani nepořádek. Žádní otravní a majetničtí muži kolem. Byl jsem tu jen já a příjemně štiplavá vůně malé nemocnice.