Krycím jménem Mickey

VII.

„Bude to poprvé, nebo už jsi s někým spal?" vyřkne tu trapnou otázku. Nervózně uhnu pohledem a tiše zamručím: „Poprvé. Tak jsi mi to řekl první den, ne? Že si to mám nechat pro tebe."
Zas se na něj podívám. Jeho překvapený, ale spokojený výraz mě trošku uklidní. „To ano. Ale nečekal jsem, že to... Zvládneš?" snaží se nejspíš znít chytře. No vlastně je taky červený studem. „Odhaduju, že já tvůj první nejsem," pronesu s úšklebkem, načež mi hned odpoví: „To sice ne, ale jsi první, na kom mi záleží. Chápeš?" usměje se na mě a já si ho zas stáhnu do polibku. Lépe se mi s ním komunikuje skrz pohyby. „Nemluv a... Neměj se mnou slitování." tu druhou část zašeptám téměř neslyšně. No, stejně se mi zdá, že to slyšel a pochopil. Jediné co už pak řeknu jsou tiché vzdychy a steny jeho jména, když přejíždí rukama po celém mém těle.
„To by sis měl nechat na později," vysměje se mi. Naštvaný si skousnu ret a přestanu mluvit úplně.
Chvilkové hádky, které končí vždy usmířením, nebo mými vzdychy, přeruší vyzvánění jeho mobilu. „Děláš si srandu? Fakt tě potřebujou?" zakňučím zničeně. Proč vlastně? Vždyť jsem to s ním nechtěl... Nejspíš... Asi... Chtěl.
„Máme nahlášený moc ošklivý případ. Vyřeším to a vrátím se, ano?" usměje se. Poprvé vidím jeho upřímný, milý a hlavně ten nejkrásnější úsměv.
Kývnu a než mě v pokoji nechá dodělat si sebe, naposledy mě políbí.

Vzbudil jsem se v prázdné posteli. Jak jinak. Hlavou mi proběhla všechna ta rána, kdy jsem doufal aspoň v letmý polibek na čelo a vlídný úsměv, důkazy, které by mi daly jasný podklad o potřebě mé existence... Ale jako každé ráno jsem se probudil sám. Pomalu vstávám z postele a rovnou jdu do koupelny. Jen co se kouknu na zrcadla, je na něm napsaný vzkaz. Proč mi to ani nepřijde úsměvné? Spíš smutné. To opravdu nikomu nestojím ani za zdržení a za dvě tři milá slova?
,Šel jsem k sobě, stav...' nedočetl jsem to. Rukou jsem červenou rtěnkou napsaná slova smazal. Zas se mi do očí nahrnuly slzy. Proč o mě stojí lidé, kteří chtějí jen moje tělo. Proč vlastně existuje práce jako je tahle? Je to tak ponižující.
Po tváři se mi sveze jedna neposedná slza, v jejíž odraze by bylo možné zahlédnout celý můj zoufalý život. Ale koho by zajímal život kluka, jehož jediným životním úspěchem je žít?
To uvědomění. Vrazilo mi dýku do srdce a já propukl v zoufalý pláč, který mi měl pomoci od bolesti. Život mi nadělil už tolik zkoušek, proč ještě nemá dost?
Malátný jsem se zvedl se země hledíc na svůj odraz v zrcadle. Bylo mi špatně jen z toho pohledu, a tak jsem se rozhodl pro útěk. Šel jsem prostě pryč. V pokoji jsem se oblékl a bez jakéhokoliv svolení, či oznámení jsem prostě vyšel na ulici.
Potřebuji je.
Vím, co mi pomůže a musím to sehnat. Na náměstí jsem vyhlížel někoho, kdo mi pomůže... A konečně. Jeden postarší muž se stal mým prostředníkem a díky němu jsem se dostal k cigaretám. Samozřejmě jsem mu to zaplatil a pak oba se zas dáme svým směrem.
Vkládám si jednu tu ďáblovu tyčinku do úst a její konec zapálím. Do plic pak hned nasaji ten štiplavý kouř, načež úlevou vydechnu do ovzduší. Takhle se toulám po tom nudném a stereotypním městě. Je to opravdu smutné.
Začátek podzimu... Již teď vidím bezdomovce, kteří se zoufale přikrývají starými promočenými kartony doufajíc, že je aspoň trochu uchrání před větrem. Tuláčtí psi jsou vyhladovělí a kňučí o jakýkoliv kousek jídla. Lidé se koukají do mobilů a stále jen někam spěchají. A proč vlastně?
To šedivé nebe nade mnou jakoby odráželo naše pocity, charakter, osobnost... A právě proto mi snad nad hlavou nejspíše pluje ten černý bouřkový mrak, protože já nejsem nic, než jen zhmotněné neštěstí. Bída, utrpení a smutek, které zakrývá jen občasný úsměv, aby to ujistilo toho nahoře, že to zvládnu, i když to nezvládám. Je to jako by jste přes hromadu hnoje hodili ubrus a večeřeli u toho. Ne. To prostě není stůl. Furt je to sračka.
I přes všelijaké váhání, zdržování a zdráhání se, jsem zas přišel k onomu domu neřesti. Jak jsem mohl dopustit, aby se to stalo mou normou? Mým životem?
Zas tam vejdu. Nemám prostě na to, abych se dokázal nějak od tohoto osudu odprostit. Protože tohle je život, ne nějaká Disney pohádka, kde zpívající princezna potká svého prince a za pět minut v součtu s ním strávených, si ho vezme a nechá si jím, třeba jako Sněhurka, ve čtrnácti letech udělat několik dětí a pak konec, je to šťastný.
Takhle to nefunguje. Bohužel i bohu dík.
A protože tohle není ani žádný klasický román o lásce, prostě nemůžu jen tak dát výpověď a najít si někoho, s kým strávím zbytek života.
Tiše proklouznu do svého pokoje a lehnu si na postel. Nejradši bych se na tohle všechno vykašlal.

Po několika hodinách sám doma jsem se konečně zvedl z postele a šel jsem se tu vlastně podívat. Vždyť já vůbec nevím, moc, kde co je.
Procházím všemi místnostmi a nejvíc se mi zalíbilo v malé knihovně. Tak jsem také nakonec zůstal a u stolu jsem si četl všechno možné. Tedy, měl jsem před sebou tři otevřené knihy a další dvě vedle sebe připravené ke čtení. Byl jsem mile překvapený, nečekal jsem, že někdo jako on, bude mít takovou sbírku. I když nejsem žádný odborník i já poznám hodnotné dílo od nějaké slátaniny a právě kvůli mé dávné lásce k románům, to ještě ze střední, jsem si toto místo na první pohled zamiloval.
Jenže čas neúprosně běžel. Celý den jsem četl, jen jsem si párkrát udělal čaj a vzal si něco malého k jídlu. Zanedlouho po poslední procházce pro pití jsem uslyšel kroky hned za dveřmi knihovny, které se vzápětí otevřely a samozřejmě se zde objevil můj pán. „Omlouvám se, nemohl jsem odolat..." přiznám tiše. Je zvláštní, že on se jen usmívá. „Měl by jsi už spát," jde ke mně a na nic se už neptá, hodí si mě přes rameno a nese mě do ložnice.
Nic nenamítám. Nechám se uložit, vždyť i on jde spát.