Touch me || YuBam

74

Bambam's POV

***

Bylo to těžké, ale s Yugyeomem jsme teď mnohem více volali, než dříve. Vždy jsem se těšil domů, až budeme moc volat.

Od našeho prvního setkání uběhly dva roky - od té doby jsme se neviděli. Nevycházelo nám to o prázdninách, abychom se sešli a navíc, cesta to byla docela dlouhá a finančně náročná.

Bylo to takové typické klišé z filmu. I když, teď nad tím tak přemýšlím a v žádném filmu jsem to ještě neviděl... No, to je jedno. Když jsem přemýšlel, na jakou vysokou si dám přihlášku, chtěl jsem něco spojeného s tancem.

Yugyeom mě naučil tancovat a já si to opravdu oblíbil. U nás ve státě jsem našel asi dvě školy a poté jednu v Koreji. A jaká to byla náhoda, že to bylo ve městě, kde bydlel Yugyeom. To už mi fakt připadalo jako z nějakého romantického filmu, ale přísahám, že to byla fakt náhoda!

Ono těch škol v Koreji bylo více, to nepopírám, ale mně se prostě líbila tahle jedna. Yugyeom o tom samozřejmě nevěděl. Bylo to tajemství a mělo by to jako zůstat až do té doby, než tam budu někde ubytovaný. Byt jsem měl už vyhlídnutý a rodiče řekli, že mi budou přispívat na nájem.

Moje známky byly vcelku slušné, takže by mě měli přijmout. Co bylo problémem, byly talentové zkoušky.

Yugyeom mi nevědomky pomáhal nacvičovat choreografii, kterou jsem byl rozhodnut předvést. (A/n: Máte ji v nahoře v médiích^^) Byl jsem mu za to nehorázně moc vděčný. Až ho potkám, musím mu koupit jídlo.

„Jde ti to mnohem lépe, než ti to šlo ze začátku," hrdě se na mě usmál.

„Díky," zazubil jsem se na něj a unaveně si otřel pot z čela.

„Jen ještě, do každého pohybu dáváš energii, musí to tam být cítit. Všechny ty pohyby jsou nabité energií, kterou jakoby předáváš těm, kteří tě sledují a pokud je neuděláš energicky, ztratí to takové to kouzlo, jestli mě chápeš."

Přikývl jsem na znamení souhlasu.

„Chceš to zkusit ještě jednou?" zasmál se. „Wahh, právě pomáhám sám sobě prohrát sázku."

Zašklebil jsem se nad jeho poznámkou, ale nechal to být. Musel jsem najít nějaký způsob, jak Yugyeoma donutit, aby mě naučil tancovat jako profíka a přitom neprozradit to tajemství.

A tak jsem uzavřel nesmyslnou sázku, když se opět zmínil, že jsem líná, ale hezká prdel.

O tom, co mezi námi bylo, jsme nemluvili. Přeci jen, byla to jen malá pusa. Byla to moje první pusa, ale nijak mi nevadilo, že proběhla zrovna takhle. Nevěděl jsem, jak a co cítil Yugyeom, ale nikdy se nezmínil, takže jsem to nechal být.

Měl i svůj život a pokud by si někoho našel, nebránil bych mu v tom. Když nad tím tak přemýšlím, asi bych byl zklamaný a nechtěl bych, aby s někým byl, ale bylo to jeho štěstí. A jako jeho kamarád bych ho měl ve všem podporovat, že?

„Bame? Bame! Sakra posloucháš mě?"

Probral jsem se ze svého transu a vyděšeně se podíval na obrazovku počítače, ze které se na mě díval Yugyeom.

„Huh?" vypadlo ze mě.

„Asi před pěti minutama jsem se tě ptal, jestli si to chceš zkusit ještě jednou a žádná odpověď. Pak jsem ti říkal, že za chvíli budu muset končit, protože mám úkol a nerad bych nad ním seděl až do jedný do rána, jako vždy," zakroutil hlavou a lehce se zasmál.

„Promiň?" sladce jsem se usmál. „Ale dneska už to necháme, sám jsem dost unavenej a usínám tu."

„Tak dobře, mazej spát," popohnal mě do postele.

„Okay, dobrou," rozloučil jsem se s ním.

„Dobrou," usmál se a ukončil hovor.

***

Jestli jsem byl někdy nervózní a říkal jsem, že to víc už snad ani nejde, tak to okamžitě ruším. Jde to. A jak moc, sakra.

Seděl jsem na lavičce na univerzitě, kam jsem se chtěl přihlásit a čekal, než zavolají moje jméno.

„Číslo 573, prosím," vykoukla ze dveří mladá profesorka a já se nervózně zvedl.

Došel jsem dovnitř, pozdravil a řekl jsem, co budu tancovat. Seděly tam dvě ženy a dva muži.

„Můžete začít," usmála se ta jedna a já přikývl.

Hudba začala hrát a já se začal hýbat v naučených krocích. Snažil jsem se dělat vše, jak mi řekl Yugyeom. Yugyeom. Yugyeom. Yugyeom. Nervozita ze mě odpadla a cítil jsem, že tuhle choreografii tancuji lépe, než jsem kdy tancoval.

Po skončení jsem se uklonil a vysloužil si potlesk poroty.

„Během příštího týdne se Vám ozveme," řekl jeden z mužů a lehce se usmál.

„Děkuji, nashledanou," rozloučil jsem se a odešel ven.

Nesměl jsem Yugyeomovi říct, že jsem ve městě. Proto jsem doufal, že ho na cestě na letiště nepotkám.

Ale štěstěna nikdy nebyla na mé straně. Rychle jsem si na hlavu hodil kapuci od mikiny a na oči tmavé sluneční brýle. Doufal jsem, že si mě nevšimne.

Dobu jsem vedle něj stál v autobuse, dokud on nevystoupil. Já pak pokračoval dalších šest nebo sedm zastávek na letiště. 

A/n: Hello!

Tenhle díl jsem napsala už ráno, ale nakonec je tady až teď, protože jsem ho nestihla vydat. No a víte proč?

Protože já kráva omylem jela do práce o 2 hodiny dřív :"D Ale zase... jsem o 4 hodiny dřív doma:DD 

Anyways, další díl bude už asi poslední :) Sorry not sorry.

Snad se bude líbit:D

Miluju vás!

Bye!