Touch me || YuBam

70

Bambam's POV

Mobil jsem odložil stranou a chvíli sledoval svého kamaráda, který koukal před sebe a po tvářích se mu kutálely slzy. Dopadaly na šedé tričko, na kterém zanechávaly nepěkné mokré fleky.

"Měl jsi to těžké, viď?" pohladil jsem ho po ruce a druhou rukou jsem ho objal.

"Jakože... tobě to asi přijde směšný," trochu se zakuckal, "ale pro mě to bylo peklo."

"Jak dlouho?" otázal jsem se a konejšivě ho hladil po zádech. 

"Dva roky, kdy jsem si to neuvědomoval," popotáhl, "další dva roky, kdy jsem si to už konečně přiznal," trhaně se nadechl. "A pak vlastně nějaké další dva roky, kdy jsem se z toho snažil dostat a občas se to objeví i teď."

"Yugyeommie," zašeptal jsem a více ho na sebe natiskl. 

Nedokázal jsem si představit, že tohle dítě muselo trpět tak dlouho. 

"Nepoznám, když mám někoho rád, hyung," vzlykl a zabořil obličej do mezery mezi mým ramenem a krkem.

Mlčel jsem a nepřestával ho hladit.

"Nepoznám, když mě má někdo rád," řekl, hlas se mu třásl. "Ze začátku od sebe ty lidi odháním, protože nechci, aby měli zkažený život jako já."

"Ššššt," už jsem nevěděl, jak ho jinak uklidnit.

Přišlo mi, že se na mě nalepil ještě víc, prakticky mi vlezl na klín a mezi prsty sevřel lem trička. I když se částečně držel i kůže (a i když to bolelo), tak jsem nic neřekl. Nechal jsem ho, aby se v klidu vyplakal.

"Jsem slabota, co?" zahořkle se zasmál.

"Nejsi," ujistil jsem ho a prsty jsem mu uhnul pramínky ofiny z očí.

Pohled na něj mi lámal srdce. Červené tváře, zarudlé a lesklé oči. Slzy měl rozmatlané všude po obličeji a od toho měl i trochu mokré vlasy, které měl doteď v obličeji.

Lehce se uchechtl a popotáhl. Zakroutil hlavou a slabě si povzdychl. 

"Stalo se to před dlouhou dobou. Vlastně si ani neuvědomím, že se mi někdo líbí, dokud se mě na to někdo nezeptá. A když zeptá, pak jsem pár dní mimo  – přemýšlím nad tím. A pokud dojdu k závěru, že se mi asi líbí, že se k němu chovám jinak než k ostatním, pak začnu uvažovat," pronesl tiše a hlavou se zapřel o opěradlo, "když dojdu ke kladnému závěru, pak záleží na situaci, ale většinou se snažím těch citů zbavit. Nevím, proč. Nikdy jsem nad tím vlastně nepřemýšlel. Možná proto, že mi ubližují. Je hezké milovat, ale jaké to je být milován?"

"Nemám tušení, Gyeomie," odpověděl jsem upřímně.

Znovu se zahořkle zasmál a rty se mu zkroutily do pobaveného šklebu. Pohodlně jsem se usadil a sledoval jeho profil. I takhle uplakaně vypadal jako anděl.

"Láska. Proč se ta změť citů, kdy jdeš od toho, že máš asi rád, přes nenávist k tomu, že ti na té osobě záleží a nechceš ji ztratit a pak přes stavy naštvání a zase úplného štěstí a radosti, nazývá zrovna takhle? Tak jednoduché slovo na vyjádření něčeho tak složitého."

Tentokrát jsem to byl já, kdo se tiše zasmál. Připadal mi jako nějaký filosof, který se brzy pustí do otázky, která pojednává o smyslu života.

"Nikdy moje láska nebyla opětovaná. A vždycky jsem spadl tak hluboko. Jen kvůli jedné osobě, kterou mám doteď v paměti a i když k ní už nic necítím, pořád tam je. Pořád to bolí. Kdykoliv ji vidím nebo stačí, abych slyšel to jméno a sevře se mi hruď a hlavu zaplaví spousta vzpomínek. Občas se i najde nějakej borec, kterej ti řekne, že nevíš, co láska je. Vzpomínám si, že tenkrát jsem za to na něj byl naštvanej, ale teď si říkám... Vždyť já to vlastně nevím."

Opravdu k tomu filosofovi neměl daleko...

"Bojíš se mít někoho rád?" zeptal jsem se a kolena si přitáhl k hrudi. 

Ruce jsem volně položil na kolena a hrál si s dírou na kalhotách.

"Asi máš pravdu. Když nad tím tak přemýšlím... Jo, bojím. Bojím se, že skončím jako vždycky – odkopnutý a sám. Tak to je, nesnaž se mi to vymluvit. Neříkej mi, že tady se mnou budeš, protože tohle je něco, co nemůžeš splnit, hyung. Nevíš, co bude. Neslibuj blbosti," vypadlo z něj.

Chtěl jsem něco namítnout, ale měl pravdu. Však jsem ani nevěděl, co bude dnes k večeři, natož abych věděl, jak to s námi bude za nějakých dvacet let.

"V tu dobu, kdy jsem si uvědomil, že jsem nechtěný, jsem skoro o všechny přišel. Všichni moji kamarádi mě odkopli. Jen pár jich zůstalo a ty teď stejně moc nevídám a ani si nepíšem," rukou se podrbal na zátylku a svůj pohled neustále soustřeďoval na obrazovku televize, která byla před námi.

"To je mi líto."

Nevěděl jsem, proč jsem to řekl. Nepřemýšlel jsem, prostě to ze mě vypadlo.

"Tohle už nikdy neříkej," vážně se na mě podíval a zvedl se na nohy.

Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu a čekal na nějaké srozumitelné vysvětlení.

"Prostě to neříkej," kývl na mě a bez dalšího slova zmizel v koupelně.

A/n: Hello!

Sorry, sorry, nestíhám.

Je to shit, pardon. 

Nemám prostě jen náladu, tak se to tady i odráží, ale potřebovala jsem se vypsat. Stalo se mi něco podobného, ale z toho už jsem asi venku. Spíš mám teď problém s rodinným příslušníkem a nevím. Nevím, asi do konce června nebudu psát.

Mám toho teď moc.

Omlouvám se.

Miluju vás!

Bye!