Touch me || YuBam

75 || the end

Bambam's POV

***

Seděl jsem doma a sledoval displej svého telefonu. Před sebou jsem měl otevřený notebook s e-mailem, který jsem snad každou minutu. Byla už středa a z té univerzity se mi pořád nikdo neozval.

Z té jedné, která je tady kousek mi už volali, že mě přijali, ale to byla ta druhá možnost.

Potřeboval jsem na tu druhou. Potřeboval jsem, aby se mi už sakra ozvali!

Takhle jsem čekal až do pátečního večera. Už jsem pomalu ztrácel naději, bylo to... zvláštní. Tolik jsem se snažil a i bych řekl, že mi to šlo. Ale očividně ne natolik, abych nadchl porotce.

Zazvonil mi telefon. Hovor jsem přijal a představil se.

„Ah, dobrý den," ozval se ženský hlas. „Jen vám voláme, že jste se prošel a budeme velice rádi, když budete studovat na naší škole K'ARTS. Více informací Vám pošleme během příštího týdne na uvedený e-mail."

„Proboha, moc děkuji!" vysoukal jsem ze sebe.

„Nemáte zač, nashledanou!" rozloučila se a hovor položila.

„Panebože..." vypadlo ze mě a já si lehl do postele.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to fakt pravda? Nebo se mi to zdálo?

***

„KIM YUGYEOM!" zaječel jsem do telefonu, hned jak přijal hovor.

„Proboha!" vykřikl. „Taky mě nemůžeš varovat, že máš náladu vřískat?! Bych šel ven a nevyděsil zbytek mojí rodiny."

„Chceš mě vidět?" zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že chci, pako," bylo slyšet, že se zasmál.

„Tak se připrav na několik let, kdy mě budeš mít pořád za prdelí!" vypískl jsem nadšeně.

„Cože?" dostal ze sebe nechápavě.

Úplně jsem si dokázal představit to, jak tupě zírá a snaží se vše poskládat do něčeho srozumitelného. Úplně jsem slyšel, jak mu to v té jeho hlavičce šrotuje a výrazu, který jasně říká: „Načítání, načítání..."

„Přijali mě na vejšku ve městě, kde bydlíš, pako," zasmál jsem se.

„Počkej... jako fakt?!" vykřikl.

„Jako fakt," odpověděl jsem.

„Neděláš si prdel?"

„Nedělám si prdel."

„Jaká?"

„K'Arts," řekl jsem hrdě.

„Proboha," dostal ze sebe.

„Přesně tak," zašklebil jsem se, i když mě nemohl vidět.

„Takže mi chceš říct, že se sem stěhuješ?"

„Přesně tak!"

„A chceš mi říct, žes tady byl na talentovkách a nic mi neřekl?"

„A taky jsem stál vedle tebe v buse a ty sis mě nevšiml," začal jsem se smát.

„Ty seš takovej vůl!" zakňoural.

„Ale miluješ mě."

„Leda ve snu."

Ještě chvíli jsme se dohadovali, ale pak jsem uznal, že bude dobrý jít spát. Bylo mi... zvláštně. Takhle šťastný jsem snad ještě nebyl. Chtěl jsem s ním být co nejvíc to šlo – hlavně, ten polibek tenkrát.