Touch me || YuBam

73

Bambam's POV

***

A protože nic netrvá věčně, i to, že jsem byl s Yugyeomem se hodně rychle blížil ke konci.

Vlastně tohle byly poslední dvě hodiny před tím, než každý odjedeme. Bylo mi to líto, ale nechtěl jsem to dát nijak najevo.

"Hyung," lehl si vedle mě a smutně se na mě podíval, "nechci, aby tohle skončilo."

"Já taky ne, ale bohužel s tím nic neuděláme," povzdychl jsem si a začal ho vískat ve vlasech.

Celé ty dvě hodiny jsme jen leželi vedle sebe a užívali si toho tepla, které šlo z toho druhého. Věděli jsme, že už to teď dlouho nebudeme cítit. Nevěděli jsme, co bude až se zase každý vrátíme do původního života. 

Budeme si více ptát? Nebo si budeme spíš volat? Co se bude dít?

Zabaleno jsme už měli od včerejška. Bylo to snad ještě horší, než když jsem balil doma, než jsme jeli sem.

Příště pojedu s dvěma kufry. Jeden bude plnej a druhej prázdnej, abych si do něj pak dal oblečení, které jsem 1) si koupil a za 2) jsem sebral Yugyeomovi. Ale to mu neříkejte, jinak mě nakope do zadku a to oblečení mi půjde sebrat.

Ale zase, kdo by mi to měl za zlé? Ta jeho černá mikina je naprosto dokonalá a mě sluší! Tak proč si ji nevzít? Navíc po něm voní! To mám jako suvenýr. 

(A/n: Me with my crush, lmao.)

Nepovídali jsme se, bylo mezi námi příjemné ticho. Sem tam jsem slyšel, jak vydechl, jinak opravdu nic. Dokonce nám ani nekručelo v břiše.

Abych byl upřímný, na jídlo jsem třeba vůbec neměl chuť. Bylo to, jako kdyby můj žaludek vytušil, že se dneska děje něco hodně důležitého, tak raději mlčel. 

***

"Nechci tě nechat jít," zašeptal, když mi přišla zpráva od mamky, že jedeme.

"Já tebe taky ne," pevně jsem ho objal a hlavu zabořil do ohbí jeho krku.

On se lehce odtáhl a přitiskl své rty na ty mé. Bylo to... tak rychlé. Tak překvapující.

Byl to jen opravdu hodně rychlý polibek, ale i tak jsem přichytil sám sebe, že se mi to vlastně líbilo...

"Hyung, já..." dostal ze sebe překvapeně.

"V pohodě," ujistil jsem ho.

"Nevím, co to do mě vjelo..."

"Já to nebyl..." snažil jsem se odlehčit tu napjatou atmosféru.

"Pako," nervózně se zasmál.

"Tohle... kámoši dělaj, ne?" podrbal jsem se na zátylku a začal se zvedat z postele.

"Jo, asi jo... dělaj, nejspíš," párkrát zakýval hlavou a taky vyskočil na nohy. 

Oba jsme popadli své tašky a šli až k autu. 

"Takže... napíšeme si?" podíval jsem se na něj a zazubil se.

"Jo, dej vědět, žes v pohodě dojel," zašklebil se na mě.

"Ty taky," kývl jsem na něj a ještě naposledy ho rychle objal.

"Tak, zatím."

"Zatím ahoj."

A/n: Hello!

Fakt mrtě krátkej díl - nemám moc náladu už psát. A tak nějak mi přijde, že o tuhle povídku nikdo moc nestojí.

Takžeeee, asi jo, dopíšu ji. 

Ale do konce už moc dílů nezbývá. 

Hádám, že tak čtyři, možná dva. Podle toho jak dlouhý se mi je bude chtít udělat, nyom.

Mám vás ráda.

Bye!