Bambam's POV
***
Měl jsem sluchátka. Do uší mi hrála příjemná melodie písničky. Interpretem nebyl nikdo jiný, než Bruno Mars a jeho naprosto úžasná písnička zvaná Talking to the moon.
Měl jsem ji rád, i když byla tak smutná. Rád jsem poslouchal její pomalou a něžnou melodii.
"Za jak dlouho tam budeme?" zeptal jsem se a vyndal jedno sluchátko z uší.
"Za pár hodin, zlato," usmála se na mě mamka a já jen přikývl.
Mamky kamarádka a její dcera seděly vedle mě. Jedna koukala do mobilu a ta druhá si četla knížku.
"Proč musíme jet zrovna do Japonska?" našpulil jsem rty. "Proč ne třeba do Korei?"
"Do té severní?" zavtipkoval otec.
Mírně jsem se zamračil a odvrátil pohled k okýnku, abych mohl pokračovat ve sledování ubíhající krajiny.
"Tam můžeme jet zase někdy příště," slyšel jsem někoho říkat.
"Fakt?" zbystřil jsem a vyndal i druhé sluchátko z uší.
"Navíc, v Korei teď budeme přestupovat, protože jsme nenašli přímý let. Ale bude to otázka tak deseti, maximálně dvaceti minut, takže to nemá cenu," pokračovala mamka.
"Mhmmm," zamručel jsem v odpověď a sluchátka si opět zandal do uší.
Chtěl jsem ho tolik vidět.
Hlavu jsem zapřel do opěrky a zavřel oči. Tohle bude ještě dlouhá cesta.
***
V letadle jsem skoro celou cestu spal. Vždycky jsem si říkal, že až poletím, budu mávat na mraky, fotit si je a další takový ty... dětinský věci.
No, ani jedno z toho se nestalo. Nevyfotil jsem jedinou fotku, nezamával jsem jedinému mraku. Teď budou určitě smutní.
"Co vlastně máme v plánu v Japonsku?" zeptal jsem se a protáhl se na sedačce auta.
Ani jsem nevěděl, kde jsme a kam jedeme. Vím, že mě tak před hodinou vzbudili, to jsem někam šel, oči ještě zavřený, mozek mi házel error a obraz jsem měl nehezky zamlžený.
Pak si pamatuju, že jsem nějak zavřel oči a zase spal.
Jo, možná to bylo tím, že jsem si celou noc psal s Yugyeomem a nešel jsem spát. Ale zase... alespoň jsem se na cestě nenudil.
Ale zase...!!!
Mohli mě unést! Unášet mě třeba do Ruska! Nebo kamkoliv jinam!
"Chceme jít do Zoo. Ta v Tokiu je nejstarší v celém Japonsku a je prej dokonalá," nadšeně se zazubila mamka.
"A kvůli tomu jedeme až do Japonska," zašklebil jsem se. "Něco dalšího?"
"Samozřejmě pak po nějakých památkách a k moři. Nakoupit tam nějaký věci, projít restaurace a tak."
Přikývl jsem na souhlas. Byla to prostě klasická návštěva cizího státu nebo klidně i města.
"Jsme v hotelu!" ozval se otec, který doteď seděl za volantem.
Čí vlastně bylo to auto, ve kterém jsem seděl?
Vystoupil jsem a pořádně se protáhl. Nezapomněl jsem zívnout a důkladně si vytáhnout kalhoty, které jsem měl tak v půlce prdele. Ehm, zadku. Protože přece nejsem sprostý.
A protože vůbec netrpím na samomluvu.
Potřebuju víc kamarádů.
"Bame, vezmi prosím i můj kufr, já nás jdu ubytovat," mávla na mě mamka a šla dovnitř do hotelu.
Chvíli jsem na ni ještě koukal, než se mi ztratila za skleněnými dveřmi. Vlezl jsem do auta, abych si mohl vzít mobil a mamce kabelku.
Vylezl jsem ven a otočil se. Taška mi vypadla z ruky a pohled se zastavil na vysokém chlapci s tmavě hnědými, který nápadně připomínal Yugyeoma.
Co by ale dělal v Japonsku? Říkal, že jede na víkend k babičce.
Párkrát jsem zamrkal.
"Yu-yugyeome?" vypadlo ze mě.
Druhý chlapec se na mě pousmál. "Ahoj Bammie."
"Panebože..."
Teď už jsem upustil i ten mobil a cítil slzy, jak se mi tlačí do očí. Nohy se mi začaly třást a přestaly mi úplně sloužit. Kdybych se neopřel o auto, asi bych se složil k zemi.
"Ale snad bys neplakal," zasmál se Yugyeom a uvěznil mě ve své náruči.
"Co kurva děláš v Japonsku?" vykvíkl jsem.
Hlas jsem měl slaboučký, stále se mi třásl a bál jsem se, že před chvílí vypadne úplně.
"Vidíš tady někde něco Japonské?" hlasitě se rozesmál.
Odtáhl jsem se od něj a rozhlédl se kolem sebe.
Měl pravdu, na hotelu byly korejské znaky. Byl jsem... v Busanu?
"Busan?" ověřil jsem si.
Yugyeom se smíchem přikývl.
"Co tady sakra děláš? Však z Namyangju do Busanu to je tak čtyři a půl hodiny cesty!" nechápavě jsem na něj koukal.
"Co se jít ubytovat a vše si tam říct?" zašklebil se a z kufru vytáhl jeden náhodný kufr.
"Ale já to pořád nechápu!" bránil jsem se.
"Překvapení," vyplázl na mě jazyk taťka. "To máš jako ten hlavní dárek k narozkám, o kterém jsme s mamkou mluvili."
"Proboha..." vydechl jsem a vydal se pro svůj kufr.
Pak jsme s Yugyeomem odešli na pokoj. Měli jsme pro sebe jednu velkou manželskou postel a nádherný výhled na město. V noci to musela být úžasná a dechberoucí podívaná.
Ostatně, něco podobného jsem měl už teď. Yugyeom byl nádherný. Takhle v reálu to bylo ještě lepší, než přes skype.
Kufr jsem položil na zem vedle postele. Yugyeom už měl vybaleno.
"Jak dlouho jsi tady?" zeptal jsem se a skočil do postele.
Zády jsem se opřel o její čelo a Yugyeom se natáhl vedle mě. Přišel mi hodně uvolněný. Zatímco mě se potily dlaně, klepaly se mi ruce jak hovado a když jsem něco říkal, přišel jsem si hrozně nejistý.
"Dneska ráno jsem dojel. Jak jsi nespal, tak jsem vlastně už balil a pak jel sem," odpověděl a podíval se na mě. "Jsi ještě hezčí než přes skype."
Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev: "Nene."
Yugyeom se jen zasmál a pohladil mě po zápěstí.
Nechápavě jsem se na něj podíval.
"Nemůžu uvěřit, že se fakt setkáme. Pořád mám pocit, že když zavřu oči a zase je otevřu, tak tady nebudeš. Že tohle všechno je jen sen," povzdychl si.
"Neboj, já i tenhle sexy zadek jsme reálný, zlato," vyplázl jsem na něj jazyk, načež jsme se oba začali dusit smíchem.
Tohle bude zajímavá dovolená.
A/n: Hello!
Tak jsem se vám sem nasrala a s přáním dobrého rána vám nesu nový díl:D
Snad se někdo těšil:D
Nebudu moc vykecávat, ráda bych šla spát:D Teď bude asi pár dílů takhle, že to nebude chat.
Už bylo na čase, aby se potkali, ne?:D
Tak snad to někoho nezklamalo:D
Miluju vás!
Bye!
ČTEŠ
Touch me || YuBam
Fanfiction"Nikdy bych nevěřil, že se zamiluji do svého penfrienda." "Chtěl bych tě obejmout." "Chci se tě dotknout, abych věděl, že jsi skutečný."
