Trust me

Epilog

Ať se v ději stane cokoliv prosím dočtěte dokonce :*
A přeji příjemné počtení poslední kapitoly :*

••••••  

Když jsem se ráno probral, byl jsem uvězněný mezi kluky a smutně se usmál. Jak moc mi tohle bude chybět? Jak moc to bude bolet, až odejdu? Jelikož už teď jsem cítil příšernou bolest v oblasti hrudníku.

Opatrně jsem vstal a vydal se do Yoongiho pokoje. Vytáhl jsem ze skříně kufr a začal do něj házet své oblečení a věci. Dobře možná jsem si zabalil i tričko Yoongiho a Hobiho, ale potřeboval jsem nějakou vzpomínku na ně. Potřeboval jsem si pamatovat, že tohle bylo opravdu skutečné a já byl opravdu někdy šťastný.

„Co sakra děláš?" uslyšel jsem Yoongiho naštvaný hlas a ztuhl. Doufal jsem, že vypadnu, než se probudí. „Balím se. Vracím se domů." zamumlal jsem a dál pokračoval v balení svých věcí. „Jungkooku co blázníš? Opravdu, co se včera stalo? Potom co ses vrátil, jsi byl divný a až moc nenasytný." tentokrát to byl Hoseok a já se zhluboka nadechl a začal zapínat kufr. Když se mi ho konečně podařilo zapnout, otočil jsem se na ně a slabě se usmál.

„Nic se nestalo, hyung. Jen už vás nebudu dále obtěžovat. Jak jsem říkal, vracím se domů." ta slova mě ničila. Opravdu jsem chtěl zůstat, ale nemohl jsem. Musel jsem si vzít Umjea. Vzpomněl jsem si na obálku s penězi, kterou mi máma dala, než jsem sem odešel a vytáhl ji. Podal jsem ji Yoongimu a on se na mě naštvaně podíval. „Co to je?" vyprskl a já si skousl ret. „To je za to, že jsem tu tak dlouho bydlel." řekl jsem a oba mě nenávistně propalovali pohledem.

„Myslíš, že to je to co chceme? Sakra Kooku o peníze tu snad mezi námi nešlo!" vyštěkl Yoongi a oba vypadali značně zmatení, co se děje. „Ne, to jsem nemyslel. Jen nevím, jak vám za vše poděkovat." zamumlal jsem a Hoseok ke mně přišel a objal mě. „Zlato, tohle my nechceme. Dobře víš, že nám jde o tebe, milujeme tě." jeho slova otřásla mým srdcem a já si přál se objetí poddat, ale když se ke mně začaly přibližovat jeho rty, tak jsem se mu vyvlékl.

„To nejde. Nemůžeme... Už to, co se stalo včera, bylo ode mě opravdu hnusné. Nemůžu víc." řekl jsem omluvně a oba na mě vyvalili oči. „Kooku o čem to mluvíš?" řekl nechápavě Yoongi a já se smutně usmál. „Včera jsem se zasnoubil, hyung. Mám snoubenku a za měsíc máme svatbu." řekl jsem omluvně a oba zbledli.

„Neboj Kooku, my tě z toho dosta-" „Nechci z toho dostat hyung. Chci si ji vzít." přerušil jsem Hoseoka a Yoongiho oči se začaly zrcadlit. „Je to sranda, že Kooku? Je ti jasné, že my tě tohle sakra nenecháme udělat." řekl přesvědčeně a já vzal kufr a vydal se pryč.

„Jungkooku!" vyjekl Yoongi a chytl mě za ruku. „Nech toho hyung. Přece mi nezničíš život tím, že mě tu budeš držet." zaútočil jsem na místo, o kterém jsem věděl, že Yoongiho donutí neprotestovat, ale zároveň to přineslo jeho slzy a já cítil bolest někde uvnitř sebe.

Nikdy jsem jim nechtěl ublížit a vidět jejich slzy, za které můžu já tak kurevsky bolelo. Ale nemohl jsem nechat Jina do toho spadnout a nemohl jsem dopustit, aby ti dva jednou v budoucnu se oddělili. Byli pro sebe stvoření.

„Kookie, jak to můžeš říct. Milujeme tě a jsem si jistý, že ty nás taky." ohradil se Hoseok a já sklopil pohled. „City se mění, hyung. Vše se mění a i já se změnil. Do toho zasnoubení jsem šel dobrovolně. Omlouvám se, že jsem to neřekl dřív, ale nevěděl jsem jak. Tohle je sbohem, hyung." zašeptal jsem a rychle jsem se odtamtud dostal, než jim dojde, že vše co jsem řekl, byla naprostá kravina.

Čas mi začal pomalu splývat. Nepoznal jsem, jestli uběhly dny nebo týdny, co jsem byl bez kluků. Jediné co jsem věděl, že každá chvilka bez nich bolela. Ani jsem se nenadál a byl tu den D... Všichni vypadali šťastně. Já v předraženém obleku a Umjea v ještě dražších šatech, které už na sebe nikdy neoblékne. Nechápal jsem stupiditu téhle věci a jen předstíral úsměv a snažil se, být šťastný. I když v mém srdci jsem cítil jen bolest a prázdno.