Daleko neutečeš

1.3.1989 Olmanka

A toho dne jsem si jinýma že s žádným už nikdy nebudu a že budeme jen spolu. Šlo o zvyk, a nechtěl jsem aby se nic měnilo, Nikdy. Jmenoval se Herold, byl velmi klidný člověk, ale když si našel novou práci a kamarády, všechno se změnilo. Začal chodit pozdě domů, začal pít a brát drogy. I přes to všechno jsem se snažila nějaký zvládat a vždy jsem to nějak překousla. Ale když naposledy došel domů a začal po mě křičet, už jsem to nevydržela. Musela jsem něco říct. A to byla chyba, největší chyba v mém životě. Byla jsem zadaná pět let a doufala že náš vztah k něčemu povedenému, i když to tak zatím nevypadalo. Určitě ne do budoucna. Vždy byla nějaká možnost abych si někoho našla. Neměla jsem strach že bych zůstala sama. Problém našeho vztahu byl že jsme se pořád hádali a jeden druhému jsme nevěřili. A jednoho dne to zašlo do velké extrémní hádky. Začala jsem já, ale on to skončil. A takhle to nikdy dopadnout nemělo.

3.3.1989.

Nemocnice Olmanka, zlomená ruka, podlitiny na obličeji a už třetí den v bezvědomí.

Přehnala jsem to, ale můžu si za to sama. Býval kdysi klidný ale když si našel práci, Měla jsem být potichu neměla jsem nic říkat a vše mohlo být dobré. Do nemocnice se nepřišel podívat, doufám, že lituje toho co udělal. Jsem se a slíbila jsem si jednu věc. Že pokud se uzdravím, odejdu od něho a už mě nikdy neuvidí.

5.3.1989.

Konečně jsem se probrala, a zůstala vzhůru. Pořád mi není dobře, mám modřiny, jsem unavená. Na stole vedle mé postele leží dopis a ve váze Květiny. "Pokud to od Herolda okamžitě dejte pryč, už jsem trpěla dost a o mě nezajímá, měl bych si vše ještě před tím než mi ublížil". Sestra se ozvala "Ano byl tu, že se vám chce omluvit, a že ho to mrzí. Před chvílí odešel". Nezajímalo mě to asi jsem se k oknu a ignorovala všechny okolo. Přemýšlela jsem jestli si uvědomuje jak mě strací, jsem zvědavá která žena by mu tohle trpěla.

15.3.1989

Konečně mě pustili z nemocnice. Začnu od začátku. Na Heroldův dopis jsem neodpověděla av nemocnici se už neukázal. Na jednu stranu mě to mrzelo ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mohu začít od začátku a nic a nikdo mě nedrží.

Tak jsem vyšla vstříct novému životu. Pronajala jsem si byt na druhé straně města Welsay. Byl tu klid. Nikoho jsem sice neznala ale netrápilo mě to hlavně když tu nikde nebyl Herold. Od toho dne kdy mi donesl květiny a dopis se stále ještě nezval, ale já si stejně byla jistá, že se ani neozve i kdyby chtěl. Nenechala jsem po sobě ani stopu. Nikomu jsem neřekla kam jdu, změnila jsem si číslo, a chystala jsem se, že si změním i jméno. Když jsem s Heroldem začala chodit, bylo mi 17 let. Byla jsem z bohaté rodiny. Měla jsem všechno. Heroldovi bylo 20 když jsme se poznali. Měl už taky dost peněz. A ideálně by jednou zapadal do naší rodiny. Rodiče mi zemřeli, a jediné co mi zůstalo, hromada peněz v bance, které mi byly k ničemu. Bylo mi čerstvích 22 let. Neměla jsem stálou práci, neměla jsem rodinu, a už jsem neměla ani přítele. A doufala jsem, že mě nebude hledat. jsem se že si najdu práci abych neseděla pořád doma. Sedla jsem si k notebooku, pustila písničky a hledala u sklenky vína a cigaretě práci. Byla jsem bezpečnostní vykouřit i dvě krabičky za den, ale nepila jsem. Jen jednou za čas. Byl fajn večer, bylo teplo hvězdy svítili. Mohla jsem si nechat otevřít balkon. Nemusela jsem se bát že by se něco stalo, bydlela jsem v paneláku v osmém patře. Takže by bylo těžké se ke mě dostat. Na tuto čtvrť nikdy nebyly žádné stížnosti, proto jsem byla klidná.

16.3.1989 00:02

Usnula jsem u počítače?. Jak se to stalo, víno na zemi, rozbitá sklenice. Co se děje, nemůžu se hýbat. Proč máte otevřené dveře?. Tolik otázek, přitom odpověď seděla předem. Herolde, doufala jsem, že mě nenajde a on je tady, je zpátky a můj život je v háji. Chtěla jsem začít od začátku a můžu vše hodit za hlavu. Nic se mi nesplní.

Seděl naproti mě jen se díval, nic neřekl. Seděl u mě. Potom se zvedl podal mi vodu, napila jsem se. Položil mě na gauč, dal mi pusu na čelo a odešel. Usnula jsem.

16.3.198910:48

Byl to sen? Nebo to bylo doopravdy? Čemu mám věřit. Nevěděla jsem co dělat, ale jedno bylo jasné. Věděl jsem, kde jsem a nehodlal mě pustit abych odešla z jeho života. Na gauči ležel dopis. "Milá Margot, vím že si můj první dopis nečetla ale tento si určitě přečteš. Vím že jsem ti ublížil ale změním se. Sibuji. Nedovolím aby mi odešla ze života. Pokud to uděláš, tak si hlídej záda. Bude tě to bolet. Stále tě miluji, a budu sledovat každý tvůj krok. Ani teď nevíš, že tě sleduju, mám své lidi, takže bych ti doporučoval, aby si nedělala žádné hlouposti.

S láskou Herold".

V tu chvíli jsem se mohla ujistit že dnešní noc byla opravdová, žádný sen, ale realita.

Zamkla jsem se v bytě. Doma jsem neměla nic k jídlu, ale bála jsem se otevřít dvěře. Měla jsem strach nevěděla jsem co mám dělat. Je mi zima... Nevím co bude dál. Bloudila jsem po pokoji tam a zpátky a pořád mi vrtalo hlavou jak mohl zjistit kde jsem. Jak to věděl? Jak se sem dostal?... Zajímalo mě tolik věcí. Zavolám policii, to není dobrý nápad, co když tu mám kamery mikrofony... Měla bych odjed, někam daleko přejmenovat se a schovat se někde kde mě nenajde. Problém byl že on mě našel vždy ON ano. Nebylo možné se schovat nebo utéct, ale přesto jsem to zkusila.

16.3.1989 22:58

Zlato! Rychle!... Snad mě nikdo nevidí. Začala jsem balit věci a doufala v to že se mi podaří zmizet beze stopy a budu žít klidný život někde u prostřed lesa... sama. Zatím se vše zdá v naprostém pořádku. Zavolala jsem si taxi a opět vyjela vstříct novému osudu, ale ne na dlouho.

17.3.1989 01:20

Sedím v taxíku. Mám pocit, že mě někdo sleduje, jede za námi. Je jako můj stín.. nemůžu se zbavit toho strašného pocitu sevřeného žalůdku. Dýchám potichu. Letiště! Konečně jsme dorazili na letiště, ale pocit toho že mě někdo sleduje, zdá se mi silnější víc, než když jsem seděla v autě. Zaplatila jsem, popadla zavazadla a běžela k letišti. Už jen kousek, jen kousek. Pořád jsem si v hlavě říkala, že vše bude dobré. A když už jsem doufala v to že jsem statečně dorazila na letiště. ZADEK! Rána ze zadu do hlavy... tma...

19.3.1989. 09:17

Au, moje hlava. To byla ale pecka. Nevěděla jsem kde sem. Bolela mě hlava, točila se mi, nebylo mi vůbec dobře. Klepala jsem se strachy, žádné letiště, žádný les, jen tma. Černočerná tma a já uprostřed ní. Raněná, vylekaná. Nevěděla jsem co se stalo, nic jsem si nepamatovala. A najednou BLIK! rozsvítilo se světlo. Naproti mě seděl muž, otočený zády ke mě, s kapucí. Nic neříkal, jen mlčel. Potom se otočil. V tu chvíli jsem nevěděla jestli vidím dobře. Předemnou byl Herold. Seděl zíral na mě tak jako tenkrát v noci. "Říkal jsem ti aby si nedělala žádné hlouposti". Hned jsem věděla která bije. Doufala jsem že dnešní den přežiju a podaří se mi odtud nějak utéct. Kam sem? Neodpověděl, opět. Jen pokyvoval hlavou na jednu stranu a potom na druhou. Prohlížel si mě. Nevěděla jsem co se bude dít, byla jsem vyděšená. Řekl ať se nebojím, že vše bude dobré. Nevěřila jsem mu ale neměla jsem na výběr. Seděla jsem na staré dřevěné popraskané židli. Ruce svázané dozadu, celá od krve. Pořád na mě zírá, mlčí nic neříká, tohle mě zabíjí. Řekni proč si mi to udělal, proč?!... Zakřičela jsem co nejvíc sem mohla a doufala že mě někdo uslyší. Kde to jsem?! Ptám se kde jsem?!... Odpověz!!...
Ticho, nechápala jsem proč na mě tak zírá a neodpovídá. Najednou se zvedl, objevil se. "Někoho ti sem pošlu s jídlem a vodou abys mi tu neumřela hlady, promluvíme si zítra"., a odešel. Opět tma a ticho
Nic jiného. Za chvíli se otevřeli dveře, ještě nějaký muž. Nebylo mu vidět do tváře. Nesl misku s polévkou a vodou. "Nemám hlad, chci mluvit s Heroldem!"., křičela jsem na přicházejícího muže. "Obávám se slečno, že to nepůjde, budete muset počkat do zítřejšího rána"., Rozvázal mi ruku, konečně mě popadl za vlasy a hodil se mnou na madračku která ležela za židlí. "Tady budeš spát a nezkoušej utéct, radím ti dobře!", říká se a velmi pomalu odkráčel. Pustila jsem se do jídla. Přece jen jsem nemohla mít žalůdek prázdný. Polévku jsem zapila vodou, a šla spát. Madračka byla studená, špinavá a deka s polštářem to samé. I přes to jsem si lehla a pokoušela se usnout.