Daleko neutečeš

7. Opět se setkáváme...

Stáli jsme proti sobě tváří v tvář. Nevěděla jsem co mám dělat, chtělo se mi brečet. Patrik mě popadl a pevně držel abych se nemohla vyškubnout. "Neměla si utíkat, věděl jsem že tě najdeme. Kdyby si utekla kamkoliv, někdo by se přece jen za odměnu přihlásil k tomu že tě viděl"., řekl Patrik a smutně se podíval jak mi slzy stékají po tváři. "Pojedeme zpátky na ostrov lásko"., řekl Herold a škodolibě se usmál. Bum! Dostala jsem velkou ránu do hlavy že jsem si ani neuvědomila odkud od koho a čím to bylo. Upadla jsem do bezvědomí.

Doufám že tohle všechno byla jen noční můra. Probudila jsem se. Hrozně mě bolela hlava. Byla to velká rána. A hned vzápětí šok. Byla jsem tam kde jsem doufala že nebudu. Zpátky na ostrově ve stejném pokoji a daleko od města. Bylo mi jasné že další pokus o útěk by byl nebyl nejlepší nápad. Když mě našel teď našel by mě i potom. Záviselo teď na mě jak se rozhodnu sama. Buď mě zabije on nebo se zabiji sama. Nemá cenu čekat na pomoc. Byla jsem totálně v háji. Opět sem nevěděla co se bude dít, co se mnou bude dál. Jediné co jsem věděla na 100% že až Herold přijde, pěkně si to za ten útěk schytám. Po tváři mi zase začali téct slzy. Zabořila sem hlavu do polštáře. "Co řveš ty svině?!"., ozvalo se z Heroldovi pracovny. "Ještě chvíli řvi a uvidíš jaký ti dám důvod ty mrcho nevděčná!"., Zabořila jsem hlavu hlouběji do polštáře aby Herold neslyšel jak nadávám a jak brečím. "Slyším tě pořád, nechtěj mě naštvat. A ten útěk si ještě vyřídíme holčičko!"., znovu se ozvalo z pracovny. "Nech mě na pokoji, nejsem tvůj majetek!"., Netrvalo dlouho a této věty jsem litovala. Herold vyběhl z pracovny a řítil se ke mě. Chytl mě pod krkem tak, abych se nemohla pořádně nadechnout. "Co si to řekla?"., zeptal se. Nebyla jsem schopná odpovědět. Pustil mě a chytl za vlasy. "Ještě zkus říct půl slova a nedožiješ se rána!"., Mlčky jsem přikývla, neměla jsem sílu se mu postavit. Ale co, přece jen tu umřu. Doufám že moje smrt bude rychlá. Pustil mě, začala jsem kašlat a snažit se nadechnout co nejvíce. On si jen odplivl a odešel zpátky do pracovny. Zabořila jsem hlavu zpátky do polštáře a vyčerpáním usnula.

"Budíček! Stávej, co si o sobě myslíš?!"., Otočila jsem se a viděla Herolda jak se mnou cloume tam a zpátky. "Vyper, ukliď uvař a ať to líta!"., řekl a shodil mě na zem. Chvíli jsem ležela a neměla sílu vstát nakonec jsem se ale zvedla a odebrala se k úklidu. Po cestě jsem se podívala z okna. Patrik seděl pořád na stejném místě jako před tím, ani o kousek dál ani o kousek blíž. Akorát lodičku jsem neviděla. V tu chvíli jsem nechápala jak jsme se mohly na ostrov dostat. Šla jsem do koupelny naházela prádlo do pračky a zapnula ji. Potom jsem se pustila do vaření a mezi tím i do úklidu. Cítila jsem se jako něčí služka. Dobitá a smutná jako ve vězení.