Daleko neutečeš

2. Dobré ráno miláčku.

20.9.1989. Neznámé místo

Ráno jsem se probudila a doufala jsem že celý večer byl jen sen, ale nebyl byla to Realita. Vyspala jsem se dobře kupodivu. Byla mi zima, nikde nikdo ale konečně bylo rozsvíceno světlo. Vypadalo to jako ve sklepě, konečně jsem měla čas tohle místo pořádně prozkoumat. Bylo tu vlko, mokro, zima a nikde nikdo. Jenom myši které běhali sem a tam. Žádné okno možná jen malínká díra ve zdi která mi byla k ničemu. Vůbec jsem netušila kde bych asi mohla být. Otevřeli se dveře. Herold se objevil. Smál se jen co vešel a blbím tónem mi řekl "Dobré ráno miláčku". Kývla jsem hlavou a nechápala proč miláčku, proč?! když me tu drží. Jak si to může dovolit.Nevěla jsem co mu říct seděla jsem na zemi na madračce. Potom jsem odvážně řekla "Proč mě tu držíš? proč?., proč mi říkáš Miláčku když tu jsem zavřená v nějaké díře? Podívej jak ses ke mě choval měla jsem důvod odejít a doufala že se mi to podaří chtěla jsem začít znovu. Vše si mi zkazil"., Zvedl se. Popadl mě za ruku "Zvedni se!"., Stáli jsme stváří v tvář. Já vylekaná on naštvaný. Věděla jsem že sem měla radějí být potichu a jen přikivovat. Dostala jsem facku. Upadla jsem zpátky na madračku. "Říkal jsem ti že nemáš dělat žádné hlouposti, neměla si ode mě odcházet, neměla ses snažit utéct. Nenechám tě odejít, budeš navždy moje!"., Brečela jsem. Jak dlouho mě tu ještě bude držet, byla mi zima klepala jsem se. "Copak je ti zima?"., přikívla jsem. Znovu mě zvedl. Z nosu mi tekla krev. Podal mi kapesník "Tu máš, utři si nos, já ti zajdu pro nějaké oblečení ať vypadáš trošku k světu a potom uvidíme co bude dál. Když budeš spolupracovat vše bude dobré"., Odešel a za chvíli byl zpátky. Nesl mokrý hadr, šaty, a moje šminky které jsem nechala u něj. "Tady máš hadr aby ses mohla aspoň trošku utřít, tyhle šaty jsem ti koupil a tady máš malovátka, za chvíli ti donesu zrcadlo tak se připrav"., Vzala jsem si šaty hadr a šminky a sedla zpátky na madračku. Čekala jsem až mi donese zrcadlo. Donesl ho. Poutírala jsem se mokrým hadrem, namalovala, oblékla a čekala co se bude dít dál. Pořád na mě zíral a potom přišla nejhorší otázka. Nečekala jsem že by mi tohle někdy mohl udělat. "Miluji tě, ale když se mnou nebudeš, nebude s tebou ani nikdo jiný, tak ti teda dám na výběr. Buď se vrátíš ke mě, nebo tě zabiju"., V tu chvíli jsem šla do kolen, upadla jsem na zem začala jsem breřet. "Co řveš?!, něco se ti nelíbí?! jestli chceš zabiju tě hned a bude vystaráno!"., kopnul do mě. Schytalo to moje břicho, začala jsem kašlat a křičet bolestí. Po pár minutách jsem konečně dostala sílu na to, aych se alespoň posadila. Díval se na mě a usmíval se. Nechápala jsem to, býval kdysi tak něžný a milí ale nevěděla jsem co se pokazilo, co se stalo. "Tak co rozhodla ses lásko?"., zeptal se. Odpověděla jsem že ne, že to není lehké se rozhodnout ale že raději umřu než s ním být. "Copak se to s tebou stalo, býval si hodný, a teď? Kvůli tobě jsem skončila v nemocnici a ty chceš po tom všem abych se k tobě vrátila?"., Tentokrát jsem to už přehnala, nelíbilo se mu co jsem řekla. Doufal že zůstanu s ním ale doufal špatně. Rozběhl se po tmavé místnosti a uhodil mě tak, že jsem znovu upadla na zem. Kopnul do mě, a pak ještě jednou. Další jeho úder mířil na mou hlavu, uhla jsem. Ale to bylo jediné na co jsem se zmohla. Klekl na mě. A bil mě pořád dál a dál. Bylo mu jedno že křičím bolestí a prosím aby toho nechal. Po několika minutách v bolesti a úderů od Herolda konečně přestal. Ležela jsem na zemi, všude krev vše mě bolelo. Asi mi zlomil ruku. Nemohla jsem se pohnout. Zašeptal mi do ucha "Takhle budeš umírat, pokud se mnou nezůstaneš, mrcho!"., zvednul se a odešel. Nechal mě tam jen tak ležet v bolestích celou od krve.
Snad se nevrátí, snad tu umřu bez dalších bolestných minut.

21.9.1989
Vrátil se, díval se na mě. Brečela jsem všechno mě bolelo. Donesl mi jídlo a pití. Stále naštvaný. Hodil po mě nové čisté oblečení a položil jídlo na zem. Sedl si na židli a zopakoval otázku. "Vrátíš se ke mě?"., Nevěděla jsem co říct, když řeknu že ano bude mě bít občas. Když řeknu že s ním nebudu zbije mě stejně jako včera. Seděla jsem a mlčela. "Neumíš mluvit?! Co si o době myslíš ty krávo!"., Znovu úder do hlavy. Podívala jsem se na něj se slzami v očích "Nevím co čekáš, mlátíš mě, jsem zavřená a chceš abych byla s tebou?! trvám na tom co jsem řekla"., Popadl sklenici s vodou a hodil ji po mě, to stejné s jídlem. Mlčky jsem ležela na madračce a pozorovala ho. Chodil po místnosti a něco si mumlal. Potom se zastavil "Dobrá tedy, jak myslíš, mohly jsme být šťastní"., Pousmála jsem se. V hlavě jsem měla hodně myšlenek a už jsem jen čekala kdy dostanu další ránu. Dočkala jsem se. Dobil mě co to šlo. Zlomené žebro, nos a ruka. Všude krev. Viděla jsem jak do mě kope a bije mě a potom.... Zrnění a tma.

23.9.1989

Kde to jsem?. Začala jsem sebou házet. "Buďte v klidu, váš přítel vás dovezl, spadla ste ze schodů. Pěkně jste se dobila teda ale už ste v pořádku my se o vás postaráme"., Herolde, opět si mě dostal do nemocnice a doktoři nevidí že tohle nemůže být ze schodů. Vetší blbost sis nemohl vymyslet?. Ležela jsem na posteli. Rozkoukávala jsem se. Na stole ležel dopis.

"Milá Margot, nikomu nic neříkej, nebo to špatně skončí. Jak se uzdravíš přijedu si pro tebe do nemocnice a začneme znovu. Jen když budeš spolupracovat a nebudeš vyvádět hlouposti.

S láskou Herold".

A je to tu znovu, znovu dopis, znovu nemocnice. Jak jsem tohle mohla nechat zajít až tak daleko. Znovu jsem se rozbrečela. Mrzelo mě to a doufala jsem, že se vše vrátí do normálu a Herold dostane rozum.