Daleko neutečeš

6. Snad mě nenajde...

Ráno jsem se vzbudila. Rozhlédla se po pokoji a doufala že se mi nic nezdálo. Naštěstí vše bylo tak jak jsem chtěla. Ucítila jsem palačinky, voněli hezky. Oblékla jsem se a nakráčela si do kuchyně. Katarín stála u plotny a dělala snídani. "Igor odešel do práce, tak tu budeme spolu a popovídáme si, co ty na to?"., řekla a mile se usmála. Sedla jsem ke stolu a úsměv jsem jí opětovala. Když dodělala snídani sedli jsme si ke stolu posnídali a odebrali se do obýváku, kde jsme si pustili televizi. Zrovna tam byl projednávaný případ o zmizení ženy kterou doma mlátil manžel. Zajímavé bylo že muže nemohly najít a ženu taky ne. Katarín jen kroutila hlavou a neměla slov. Já vzpomínala na tmavou místnost a ostrov kde jsem trpěla pár dnů, které mohly být prožité úplně jinak. Chvíli mi myšlenky ujížděli a přemýšlela jsem co asi dělá Patrik a co se s ním bude dít, když Herold zjistí že jsem utekla.

Představy které mi běhali v hlavě byly odporné až se mi z některých dělalo zle. Katarín pozorovala mé pohledy a mé výrazy ale neříkala nic. Jen mě pozorovala a čekala co se bude dít. Vyběhla jsem z obýváku a utíkala do koupelny. Katarín běžela hned za mnou ale marně se snažila mě doběhnout. Zamkla jsem dveře, složila jsem se na zem a přemýšlela o tom kdy si pro mě Herold nebo Patrik přijde. Katarín ze mě byla vyděšená, klepala na dveře a ptala se copak se děje. Neodpovídala jsem.

Po několika promarněných minutách jsem z chodby uslyšela zvonek. Odemkla jsem a vyšla ven z koupelny. Katarín šla ke dveřím "Kdo tam je?"., Volala už z dálky. Nikdo se neozýval. Začala jsem se třepat strachy a špatně dýchat.  Katarín pomalu otevřela dveře.  Nikde nikdo, ticho a žádný pohyb. Už je chtěla zavřít ale v tom si všimla že na zemi leží nějaký cár papíru. Zvedla ho zavřela za sebou dveře a přečetla si vzkaz na kterém stálo "Přijdu si pro tebe Margot"., Upadla jsem na zem, třepala jsem se byla mi zima. Měla jsem strašné nervy. Katarín nechápala jak mě mohl najít. Nechápala jsem to ani já, ale doufala jsem že to brzo zjistím.

Seděli jsme v obýváku a přemýšleli kdo by to tak mohl říct ale byly jen dvě možnosti Katarín nebo Igor. Podle výrazu Katarín mi bylo hned jasné že ona o nebyla. Najednou se zvedla šla do ložnice a začala něčím šustit. Po několika minutách přiběhla s letákem v ruce. Byla na něm moje fotka a pod tím napsané "Kdo jí najde dostane odměnu"., a dále kontaktní údaje. Katarín měla v očích slzy. "Musel to být Igor"., řekla a posadila se do křesla. Začala brečet držela papír v ruce, třepala se a nic neřekla. Nechápala jsem proč ji to tak mrzí, nezná mě vůbec nemůže vědět co jsem zač a peníze by se jim hodili. Nejspíš ji bolelo zklamání jejího manžela. Doufala že mi chce pomoct ale on šel po odměně. Nešlo mu o mě ale o peníze.

Vyhrkli mi slzy do očí ale snažila jsem se aby to na mě nešlo poznat. Pak už jsme jen seděli a čekali kdy se Igor vrátí domů. Doufala jsem že je na světě ještě nějaká dobrá duše ale spletla jsem se. Hodně jsem se spletla.

Uplynuli dvě hodiny a pořád nic. Igor stále nebyl doma. Seděli jsme s Katarín stále na stejném místě a čekali.  Najednou se otevřeli dveře. "Zlato jsem doma!"., ozvalo se. Katarín se rozběhla po pokoji a už od cesty křičela "Ty hajzle jak si to mohl udělat! Prodat ji za nějakou odměnu, že se nestydíš! šeredně jsem se v tobě spletla ty zrůdo"., brečela a bila ho zuby nehty. Igor se ji snažil uklidnit ale marně. Já seděla stále na stejném místě a už vše ignorovala. Nemyslela jsem na nic. Přemýšlela jsem jaké to asi bude když se zase vrátím k Heroldovi. Katarín přiběhla ke mě stoupla si přede mě a podívala se na Igora "Pokud ji chceš dát tomu Hajzlovi který ji takhle zmrzačil tak jen přes moji mrtvolu"., řekla. "No tak neblázni miláčku, já sem ji za nic nevyměnil"., odpověděl Igor velmi přesvědčivě ale Katarín mu to nevěřila. "Tohle jsem našla u tebe v nočním stolku, co mi na to řekneš?!., a vytáhla letáček s mojí fotkou. "Ale no tak lásko, jen takový omyl, přečetl jsem si to ale nic jsem nikomu neřekl"., Vlepila mu facku "Lháři!"., šlo vidět že pozná kdy jí muž lže a kdy ne. "No dobře zlato, zavolal jsem. Nemáme peníze a chci aby ses měla dobře aspoň teď, už nejsme nejmladší a já ti chci dopřát krásný zbytek života"., "A proto musíš vystavovat nebezpečí tuhle slečnu když se tak dlouho snažila utéct? Jsi zrůda!"., následovala další facka a potom už nebylo nic. Katarín šla do ložnice, Igor seděl v kuchyni a já v obýváku.

"Promiň mi to"., ozvalo se z kuchyně. Zvedla jsem se a šla tam. Igor seděl u stolu popíjel vodku a po tváři mu stékali slzy. "Moc se ti omlouvám Margot, chtěl jsem jen aby se má žena měla dobře aspoň na staré kolena, nechtěl jsem ti ublížit, promiň mi to"., Vyhrkli mi slzy, nevěděla jsem zda se mám zlobit nebo pochopit to jak se cítí on. Přisedla jsem k němu, chytla ho za ruku a když se na mě podíval usmála jsem se. Nedokázala jsem se na toho starého pána zlobit. Nešlo to. Podíval se na mě "Děkuji že mi dokážeš odpustit, i když takové věci se neodpouští"., řekl usmál se a odešel do ložnice za Katarín. Já ještě chvíli seděla v kuchyni a potom jsem odešla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela co budu dělat. Mám utéct? mám tu zůstat? co mám dělat?. Nevěděla jsem co dál. Když uteču zabije je a když neuteču zabije mě. Záviselo na mě jak si vyberu a jaké rozhodnutí udělám. Trvala jsem na tom že ať se rozhodnu jakkoliv vyberu si dobře tak či tak. Převalovala jsem se na posteli a přemýšlela jestli mám odejít nebo ne. Nakonec jsem si sedla na postel. Podívala jsem se z okna "To už je tma?"., řekla jsem si sama pro sebe a oblékla jsem se. Potichu jsem vyšla z pokoje. Nikde nikdo staroušci už spali. Musím jít teď nebo nikdy. Rozběhla jsem se ke dveřím. Na chodbě rychle obula boty. Odemkla a utíkala po schodech dolů. Vyběhla jsem z domu a před domem Herold "Ahoj miláčku, dlouho jsme se neviděli".,