Daleko neutečeš

3. Zpátky do tmy

1.10.1989

Vrátila jsem se z nemocnice, myslela jsem že vše bude dobré. Už jsem nebyla zamčená v temné místnosti ale v nějaké ložnici. Viděla jsem ji poprvé v životě. Nikdy jsem tu nebyla. Kdy tohle konečně skončí. Nebo to skončím já? Ne to nemůžu. Mám v hlavě tolik myšlenek. Jsem sama v pokoji nevím kde je Herold a doufám že nepříjde. Pokusím se utéct, to je moje jediná naděje.

Přemýšlela jsem jak se odtamtud dostat a hledala cokoliv, jakoukoliv maličkost abych zjistila kde jsem a mohla vymyslet plán. A potom mě to napadlo. Pokud začnu spolupracovat pustí mě do domu, a já budu moct vymyslet plán jak utéct. Lehla jsem si na postel a čekala až příjde Herold abych mu řekl že s ním zůstanu.

1.10.1989 19:21

"Ahoj miláčku"., otevřeli se dveře vešel Herold. "Zůstanu s tebou, už jsem se rozhodla"., Nevěřícně se na mě podíval, ale když jsem se falešně usmála povolil a uvěřil mi. "Jsem rád že si dostala rozum, omlouvám se za vše co jsem ti kdy udělal, a jsem rád že ses ke mě vrátila. Nevím co bych bez tebe dělal. Pojď ukážu ti náš nový dům"., Můj plán dokonale vycházel do té doby než řekl "Klidně jdi ven Miláčku, budeš překvapená"., A měl pravdu, byla jsem překvapená dost. Už jsem věděla kde jsme jen my sami dva a muž s kapucí, který mi ten den ve sklepě donesl sklenici s vodou a jídlo. Ostrov. Kolem moře a v dálce město. Vše bylo vymyšleno tak abych neměla šanci doplavat až do města. Jediná naše doprava byla lodička, u které seděl muž s kapucí a pozoroval mě. "Nikdy ji k té lodi nepouštěj!"., Zakřičel Herold. Muž jen souhlasně přikývl a seděl dál. "Co na to říkáš Miláčku? krása viď?"., Vyhrkly mi slzy. On si myslel že brečím štěstím ale já byla totálně v háji. Můj plán na útěk nevyšel vše se pokazilo. Nevěděla jsem co dělat. Jestli skočit do vody, pokusit se doplavat k městu a doufat že se neutopím. Nebo se pokusit vzít loďku. Jedno jsem ale věděla úplně jistě. S Heroldem nezůstanu a budu se snažit utéct vždy když bude možnost.

2.10.1989 08:00

Nespala jsem. Celou noc jsem přemýšlela jak se z ostrova dostat. Nic mě nenapadalo. Byla jsem uplně v háji. Panikařila jsem. Vyšla jsem na pláž a sedla si k lodičce za mužem v kapuci. "Co tu děláte tak brzo slečno?"., Ani nevím, nemohu spát. Chvíli jsme si spolu povídali. Nechápala jsem jak takový hodný můž může pracovat pro takového zmetka jako je Herold. "Máte rodinu? ženu a děti?"., zeptala jsem se muže v kapuci. "Přestaňte mi vykat, já jsem Patrik. A rodinu nemám. Kdysi jsem měl"., otočil hlavu k vycházejícímu slunci. "A proč nejste s nimi?"., "Jsou mtrví všichni, moje dvouletá dcera, můj syn i moje žena"., Pochopila jsem proč jeho pohled namířil ke slunci. Nechtěl abych viděla slzy které ho hladili po tváři. "Smím se zeptat kolik vám je let?"., "Je mi 28 let a nějak jsem přeslechl vaše jméno"., Začervenala jsem se "Jmenuji se Margot. Kdo vám zabil rodinu?"., Podíval se na mě, potom otočil hlavu zpět ke slunci a neodpověděl. Doufala jsem že odpoví ale neodpověděl. "Asi by si měla jít dovnitř Margot, za chvíli budou jezdit hlídky a kdyby si začala křičet musel bych tě zabít"., Přikývla jsem a zklamaně si to namířila zpět do domu. Herold doma nebyl, nevěděla jsem kde je a byla jsem ráda že ho nevidím. Dobře jsem si s Patrikem popovídala a pořád jsem nechápala proč takový hodný muž dělá tak špinavou práci. Lehla jsem si do obýváku. V domě nebylo nic k jídlu a já cítila jak je mé tělo slabé a potřebuje odpočívat. Usnnula jsem.

10:00

Už jsem doma zlato!

Ozvalo se z chodby. Přišel Herold a měl dobrou náladu. Donesl mi jídlo a udělal kafe. Najedla jsem se dopila kávu a pokusila se dopátrat kde byl a co dělal. "Kde jsi byl?"., opatrně jsem se zeptala. "Musel sem si něco vyřídit ale neboj, už tu budu dnes s tebou."., Tato zpráva mě nijak nepotěšila, raději bych kdyby odjel a já mohla zpátky za Patrikem zjistit o něm více. A hlavně zjistit kdo mu zabil rodinu. Herold šel do sprchy a potom do kanceláře. Řekl ať ho neruším že musí pracovat. Konečně jsem mohla zase za Patrikem. Vyšla jsem na pláž a sedla vedle Patrika. "Herold by nebyl rád kdyby nás takhle viděl"., řekl a pousmál se. Po dlouhé době jsem ucítila něco, co jsem už dlouho necítila. "Šel pracovat, a jsem ráda že nemusím být uvnitř s ním. Odpovíš mi na předchozí otázku?, kdo zabil tvou rodinu?"., A v ten moment jsem uslyšela to, co jsem nechtěla. Patrik mi začal vyprávět jeho příběh. "Bylo to rok zpátky. Se svou rodinou jsme jeli na dovolenou na chatu. Chata byla daleko od města a my chtěli být spolu sami a pohromadě celá rodina, protože jsme na děti moc času kvůli práci neměli. Seděli jsme ten večer venku a opékali maso. Z lesa vyběhla banda chlapů a mou rodinu zabila před míma očima. Mě zachránil Herold a tak jsem slíbil že s ním půjdu do všeho, aby byl na světě klid. Jenže postupem času Herold začal zabíjet kohokoliv a bylo mu jedno jestli má rodinu nebo ne. A v tomhle hnusu jedu s ním." Vyhrkli mi slzy. Nechtěla jsem tomu uvěřit. "Nebreč, čas se vrátit nedá"., Souhlasila jsem.

Celý den jsme proseděli s Patrikem na pláži. Povídali jsme si a já stále přemýšlela jak se dostat z ostrova. Nic mě nenapadalo. Herold byl stále zavřený ve své pracovně. Patrik mi přišel fajn ale nechápala jsem proč Herolda podporuje v tom aby mě násilím držel na ostrově. Neptala jsem se ho na to, neměla jsem odvahu a nechtěla jsem pokazit tento den. Byl totiž jediný pěkný za posledních předchozích dnů.

"Kde si ty mrcho?!" Ozvalo se z domu. Patrik jen seděl, nijak na to nereagoval. "Tady jsem!" odpověděla jsem. Herold vyběhl z domu. Rozběhl se za mnou s nataženou rukou. Kryla jsem si obličej a doufala že aspoň trošku přibrzdí ránu. Opět jsem se skácela na zem. Patrik seděl a díval se na mě jak ležím na zemi. Zase jsem brečela. "Nebudeš vycházet ven! kolem jezdí hlídky a kdyby tě slyšeli ječet byli by problémi, jak si to představuješ ty mrcho jedna!"., Následovala další rána.
"Proč mi nepomůžeš?"., zašeptala jsem. Patrik mlčel díval se na město a dělal že nevidí Herolda jak mi ubližuje. " Proč mi zase ubližuješ?!"., zaječela jsem třepavým hlasem na Herolda. A tím jsem si zasloužila poslední ránu která mě uspala.