Daleko neutečeš

9. Vydrž to

Vzbudila jsem se ráno. Herold doma stále nebyl a Patrika jsem neslyšela. Zvedla jsem se z postele a šla se najíst. Nebylo mi dobře měla jsem hlad. Když jsem šla po schodech dolů uviděla jsem Patrika jak sedí na gauči a kouká do zdi. "Stalo se něco?"., zeptala jsem se ale neodpověděl mi. Seděl dál a mlčel jako hrob. Přisedla jsem si k němu a čekala jestli něco řekne nebo ne. Po pár minutách konečně spustil "Mohl jsem ti pomoct ale nepomohl jsem ti, když si chtěla snažil jsem se ti zabránit a ještě přihlížím jak ti ubližuje"., nečekala jsem že by se mohl rozbrečet i on. Utěšovala jsem ho ať si to tak nebere. Každý máme svoje starosti a jde každému jen o sebe. "Nikomu nic vyčítat nebudu. Můžu si za všechno sama a ať už to skončí jakkoliv, tobě to vyčítat nebudu"., řekla jsem a odešla do kuchyně. Viděla jsem jak mlčky sedí na gauči a slzy mu tečou po tváři. Když jsem si udělala jídlo a najedla se, odešla jsem si sednout na pláž. Chvíli jsem seděla a nohama hladila moře. Potom sem se zamyslela nad tím kde by asi mohl být prostředek kterým jsem byla dopravena na ostrov. Lodičku jsem neviděla nikde. Zvedla jsem se a šla se podívat za dům. Vodní skútr? jako vážně?. nechápala jsem jak sem si mohla nevšimnout toho hluku. Muselo jich být víc protože jsem si jinak nedokázala vysvětlit jak Herold odjel z ostrova. Šla jsem blíž. V zádech jsem cítila že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se a v okně stál Patrik. Dával mi najevo že mě má na očích a že i když ho to mrzí musí mě hlídat. Potom klíčem zamával na mě a odešel. Tak a co teď? sem tam kde jsem byla. Utéct nemůžu někdo by mě opět vyměnil zpátky. Sedla jsem si ke skútru a přemýšlela.

Pořád mi hlava nebrala proč mě prostě Herold nenechá odejít, nebo spíš nenechal. Teď bude mít strach že jestli uteču nahlásím ho. "Telefon. Proč jsem nehledala telefon"., řekla jsem si nahlas. "To jsem opravdu tak tupá? můžu zavolat policii".,

Rychle jsem běžela zpátky k domu. Vběhla jsem dovnitř. Patrik stál v kuchyni a dělal něco k jídlu. "Hledáš něco?"., ozvalo se "Ne, vše v pořádku"., odpověděla jsem a doufala že mi to uvěří. Utíkala jsem do Heroldovi pracovny. Byla zamčená. Naštěstí jsem našla v šuplíku pinetku a tak se mi podařilo dveře po několika minutách odemknout. Když jsem vešla do pracovny první co jsem viděla byl notebook na stole. Moje záchrana? uvidíme. Zapnula jsem ho a nervózně klepala rukou po stole. "Kde si, udělal jsem jídlo"., ozvalo se z kuchyně. "Už jdu, počkej moment, jen se převléknu"., jakoby naschvál se počítač nechtěl zapnout. A když už se konečně zapnul tak se sekl. Dobře tak ještě chvíli počkám. To snad ne. Počítač byl na heslo. Nevěděla jsem co dělat Když nepůjdu dolů Patrik přijde nahoru a zjistí že jsem se o něco pokoušela. Zaklapla jsem tedy počítač a šla se najíst. "Co jsi tak dlouho dělala nahoře?"., ptal se mě zvědavě Patrik. "Musela jsem se trochu upravit"., odpověděla jsem a usmála sem se. Jídlo proběhlo v klidu. Povídali jsme si a já se tvářila jakoby nic. Nesměla jsem dát nic najevo. Při jídle mě napadlo počkat do večera. Když si půjdu lehnout Patrik mi do ložnice nebude chodit a já budu mít více času. Hlavně jsem musela přemýšlet jaké heslo by Herold mohl mít na notebooku. Nic mě nenapadalo ale do večera bylo času dost.

Zbytek dne jsem přemýšlela jaké heslo by asi tak Herold mohl použít. Nic mě nenapadalo. Čas se krátil nevěděla jsem kdy se přesně vrátí.Nervy začali pracovat, začala se mi motat hlava. Každou chvíli jsem si myslela že omdlím. Posadila jsem se na gauč a na chvíli zavřela oči. Usnula jsem. Vzbudila jsem se když už byl skoro večer. Najednou mi problesklo hlavou, že by heslo na Heroldův notebook mohlo být mé jméno. Mohla bych to aspoň vyzkoušet. Rozběhla jsem se z gauče zpátky do Heroldovy pracovny. Místy jsem pozorovala pohyb v domě, jestli mě někdo nepozoruje. Patrika jsem nikde neviděla pospíchala jsem co to šlo.

Najednou se za mými zády ozvalo "Ale podívejme se, už jsi vzhůru?",. Otočila jsem se srdce jsem měla až v krku. Patrik stál hned za mnou ani nevím kde se tam tak rychle zjevil. "Pospícháš někam snad? Nerad bych ti ublížil tak prosím nedělej žádné hlouposti. Usmála jsem se. "Nemusíš mít strach, nic neprovedu",. Snažila jsem se odpovědět klidným hlasem ale bohužel se mi to nedařilo. "Herold ještě není doma?"., Zeptala jsem se. "Ještě ne"., odpověděl Patrik a mávnutím ruky mě upozornil abych se mu už neztrácela z očí.

Co teď budu dělat opravdu nevím. Jediná možnost jak se dostat ven a být volná je smrt. Otočila jsem se šla jsem za Patrikem. "Půjdu se osprchovat. Smím?"., zeptala jsem se. Patrik jen přikývl.

Napustila jsem si vanu, lehla si do ní a přemýšlela. Nevymyslela jsem nic. "Když se zabiju nic se tím nevyřeší. Ano sice budu mít klid ale odejdu jak slaboch a to já nechci". Vylezla jsem z vany a rozhodla jsem se vymyslet utéct jinak. 

"Pokud se mi nepodaří utéct do tří dnů, zůstanu s Heroldem a zkusíme to znovu". 

Můj útěk se nepovedl ani za další tři dny a tak jsem se rozhodla, že zkusíme začít znovu od začátku. "Nejdříve si ale musím promluvit s Heroldem". Věděla jsem, že i kdybych chtěla Patrik by mi nikdy nepomohl. Nezbývalo mi nic jiného než se pokusit s Heroldem zase normálně žít. Na ostrově, na samotě. 

POKRAČOVÁNÍ V DRUHÉM DÍLE