Ostrov Kerguelen

8.

Jungkook nedokázal unést takovou dávku bolesti a tak jakmile se jeskyní ozval jeho hlasitý výkřik, upadl do bezvědomí. Nevěděl, jak dlouho byl mimo ale jeho tělo si potřebovalo odpočinout. Všechna ta bolest, únava a hlad na něj v plné dávce dolehli a on byl schopný jen ležet, a pokud to bylo možné se nehýbat.

Když se pak jednoho dne probudil a dokázal se posadit jen s menším zabrněním v křídlech, zaplavili jeho mysl myšlenky na to, kdo se o něj staral, kdo ho krmi a kdo mu pomáhal na záchod. Všiml si totiž že jeho křídla, která byla otrhaná a špinavá předtím než omdlel se nyní jen leskla čistotou a stejně tak i on sám a všechny škrábance které utržil se zdály být skoro pryč. Dokonce i jeho žaludek byl plný a ani mu nekručelo v břiše. Věděl totiž se sám by ani jednu ze zmíněných věcí nedokázal a ani si nepamatoval, že by je dělal. Pamatoval si ale nějaké útržky, když se zrovna na chvíli probral během těch příšerných dní.

Pamatoval si tmu
Teplo vycházející z ohně
Doteky kontrolující jestli nemá teplotu
Šustot velkých černých křídel a hluboký uklidňující hlas.

Jungkook nad těmi myšlenkami jen zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Kus od něj plápolal oheň, hrozivé nástroje stále viseli na stěnách a nezmizeli během těch dní tak, jak by si přál ale jinak byl v jeskyni sám. Tedy aspoň to tak vypadalo. Pomalu se zvedl ze země a ještě jednou zkontroloval svoje křídla. To, které měl zlomené bylo převázané obvazem, aby s ním nemohl moc hýbat. Jinak se vše zdálo být v pořádku.

Co ho ale teď zajímalo nejvíce, bylo jak se dostane ven a jestli je V někde poblíž. Zaklonil hlavu a podíval se nahoru, kde vchodem prosvítalo slunce. Vyšplhat nahoru by bylo nemožné a hlavně nebezpečné, protože vchod byl příliš vysoko a on nechtěl riskovat že se zřítí dolů.
S povzdechem svěsil hlavu a rozhodl se aspoň zjistit kde je jeho zachránce. Nemůže být přeci tak nebezpečný když mu pomohl ne?

"Halo? Je tu někdo?" zvolal, ale odpovědí mu byla jen ozvěna jeho vlastního hlasu.

"V?" zkusil to znovu očima hledajíc něco co by ho připomínalo. Najednou však ucítil závan chladného vzduchu na odhalených zádech a otřásl se.

"Takhle už mi nikdy neříkej" ozval se za ním hluboký varovný hlas a Jungkook se s leknutím otočil. Stál před ním V s lehce zamračeným výrazem, rozcuchanými vlasy, unavenýma očima a víc pohublým tělem než si Jungkook pamatoval.

"O-omlouvám se. Jak ti tedy mám říkat?" chvíli bylo ticho a vypadalo to, že V přemýšlí, zda mu svoje pravé jméno má říct. Nakonec ale přeci jen promluvil: "Jsem Taehyung. V byl můj otec"

⭐⭐⭐

Komentáře i hvězdičky potěší 🙈