Demons in Bakersfield

Demons in Bakersfield - 4. Kapitola

A tak tam jen sedíme a koukáme . Najednou nenacházím ty správné slova . Nikdy jsem nezažila , žeby mě blízký člověk opustil . Teda , spíše se ztratil .

,, Nechci abys ses tím zbytečně trápila ‘‘ , řekl po pár minutách ticha . ,, Koneckonců ,nějak se s tím stejně musím smířit a soucit zrovna není ta pravá věc , jak na všechno zapomenout a začít od znova.

,, Jakeu , velice mě to mrzí , kdybych mohla jakkoliv pomoct ..‘‘ , nenacházím slova a i když vím , že nechce žádný soucit , musela jsem mu to prostě říct . Je mi ho opravdu moc líto . Tohle by si neměl prožít nikdo .

Po pár hodinách tlachání se pomalu sbíráme k odchodu . Už jsme o tom nemluvily . Moje zvědavost mi sice nedá , ale nechci se v tom šťourat . Když odcházíme , slunce téměř zapadá . Ptáčci pořád zpívají a já si  v duchu říkám , že sem musím určitě ještě někdy zajít . Je to tu nějaké uklidňující .

,, Co plánuješ zítra  ? ‘‘ prolomil Jake to hrobové ticho .

,, To ještě netuším . Budu ráda jak dojdu do školy ‘‘ pousměju se přičemž se mi uleví , že už pojedu autobusem a nemusím zase bloudit uličkami .

,, Jsem rád , že jsme si popovídaly , snad zase někdy “ odpověděl a jeho hlas symbolisoval jakousi naději .

,, To bych byla velice ráda ‘‘ rozloučily jsme se a každý jsme šly svou cestou .

Když jsem přišla domů , celý dům voněl lahodnou boloňskou omáčkou . Jaká mňamka ! Pozdravím mámu a sestru a pádím nahoru odložit si věci a převléct se . Ovšem než dojdu nahoru slyším z hora nějaké podivné zvuky . Jako by někdo chodil po dřevěných parketách – zase boso a dupal nohama . Nejhorší je , že naší podlahu tvoří jen dřevěné parkety , takže už zase se potýkám s otázkou – Co se to tu sakra děje ! Snažím se nepropadat panice , protože moc dobře vím , že panikaření by mi moc nepomohlo, nýbrž by to vše ještě zhoršilo . Ignoruji ten podivný zvuk , křečovitě svírám zábradlí a jdu . Jdu a jdu až dojdu na horu . No vida –jsem tu !  Musím se se pochválit , ještě chvíli a mohla bych dělat krotitele paniky , usměju se pro sebe . To se ale rázem změní , když těsně za mnou něco bouchne a jakože fakt bouchne . Do prdele ! Kouknu za sebe , před sebe nikde nic . Moje odhodlání z budoucího povolání je pryč . Jsem totálně paralyzována . Co to sakra jenom bylo . Byl to zvuk jako by někdo shodil těžké závaží zpátky na podlahu .

,, Nancy co nahoře zase vyvádíš ? ‘‘ Volá na mě z kuchyně máma .

,, Ale nic mami . Jenom mi popadaly učebnice . ‘‘ Uklidňuji mámu i přesto , že neumím uklidnit ani sama sebe . Tohle snad nebude mít nikdy konce . Ba naopak zhoršuje se to a já nevím jak dlouho dokážu dělat , že se nic neděje . Zvládnu docela dost věci . Vždycky jsem se tvářila , že se nic neděje . I když jsem věděla , že to mezi tátou a mámou jiskří . Vždycky jsem se snažila ochraňovat Emily . Věděla jsem, že ona by na tom byla nejhůře . A taky mámu . Nechtěla jsem ji dělat problémy ještě se sebou .

Po chvilce pádím dolů za zbytkem rodiny – tam je nejbezpečnějí ! Snažím si namluvit .

A tak zase sedíme u stolu a jíme . Špagety jsou opravdu vynikající  . Nikdo nedělá tak dokonalé večeře jako má máma , pomyslím si .

,, Zajímalo by mě , jestli kuny příjdou i dneska ‘‘ přeruší má sestra ticho . Jen se lehce usměju ale pevně doufám , že žádné kuny , fretky hlodavci , ptáci ani žádná nadpozemská bytost nás nepříjdou navštívit .

Naštěstí se nic neděje .Po jídle usedáme na malou sedačku vedle stolu v kuchyni. Jo je to jak za dob žijeme v co nejměnším  domě , ale mě je to jedno . Hlavně, že nemusím být sama v té místnosti nahoře . Zapínáme středně velkou černou televizi a přepínáme z kanálu na kanál . Na jednom kanálu sport , na druhém zprávy , na třetím seriál o lidech , kteří bojují za mír a na čtvrtém má nějaký papež proslov . Už si začínám myslet , že jsme v Evropě , kde běží jen samé zprávy a papeži , když v tom na nějakém kanálu hraje komedie Někdo to rád blond a tak jen sedíme a koukáme . Občas se i zasmějem .

Když film skončí , postupně začínáme střídat koupelnu . Samozdřejmě jsem poslední – jako vždy ! Po dlouhé době  čekání se mi konečně uvolní místo . Koupelna je malá a zařízení v ní taky není nic moc . Napravo je malá , ošuntělá vana a nalevo je malé umyvadlo a nad ním zrcadlo . Sundávám ze sebe oblečení a napouštím si plnou vanu . Všichni už spí a tak se dům opět nachází v naprosté tichosti .

Jen tak ležím a relaxuji , když v tom uslyším zase ty zvuky . ,, Mami , Emily ? ‘‘  Zkouším to , ale nikdo se neozývá . Je to jakoby někdo chodil tam a zase zpět , snad jako by ta kuna či jiný hlodavec pobíhal po parketách jako zběsilý a měl dlouhé drápy , protože to zanechává celkem dost vrzavý zvuk .

,, Mami tohle není sranda ! ‘‘ Snažím se na to jít chytře , potom si ale uvědomuji , že mi je chytrost na nic , protože to evidentně není sestra ani máma . Z ničeho nic pobíhání přestane . Užuž jsem si myslela  , že je to pryč . Teď to spíše ale vypadá , jakoby se někdo dobýval dovnitř . Někdo stál za dveřmi . A já má pocit , že tam snad někdo funí . A nemýlím se . Zvuk začíná zesilovat a nějaký zakřehlý hlas nebo zvuk jako by zhluboka funěl celý zadýchaný . Do prdele , do hazjlu , sakra , sakra !! Neohrabaně lezu z vany . Tentokrát mám opravdu strach, ale něco mi říká , že bych měla zjistit co to je . Když vylezu z vany omotávám kolem sebe ručník a pak jen stojím a naslouchám těm zvukům. Opět jakoby přestaly a nastalo hrobové ticho . Koukám všude možně jen né do zrcadla . Jen periferně vidím , že za mnou někdo stojí .  snad nějaký skřet nebo co . Periferně vidím jen pár šedých nebo snad mokrých vlasu a pohled ,který si umíte představit jen v těch nejhroznějších představách . Tak a dost , tohle je už na mě moc . Okamžitě vybíhám z koupelny . zvuk ne zvuk , funění nefunění ,. Přeletím po chodbě jako tajfun , vbíhám do pokoje a zamykám za sebou dveře . Sedám si na parkety a opírám se o dveře . Nemůžu to rozdýchat . Co to sakra jenom bylo ? Tohle zaručeně kuny nebyly , ani jiní hlodavci . Napadá mě teď hodně věcí . Většinou ty tragické  , když pominu ty vtipné jakože by se mohl vrátit skřet z pána prstenů a myslet si , že mám u sebe nějaký prsten , protože to tak skutečně vypadalo . Skřet z podsvětí . Po chvíli si stoupám . Chvíli jen tak stojím . Myšlenkami mimo . Po dlouhém tichu na sebe potichu házím pyžamo a potichu ulehám s notebookem na postel . ani nevím proč se snažím být potichu . Lampičku mám na doraz, notebook na nejvyšším jasu . Jen tam tak koukám a píšu všem holkám z bývalého města , které jsou online na ICQ  jak se mají . Nějak mě to nutí myslet na něco jiného než na to co jsem před chvíli zažila . Ani nevím jak dlouho koukám do monitoru ale postupem času se mi oči zavírají a já pomalu usínam .. Strachy vyděšená a vyčerpaná