Reset in 221B Baker Street

1.

Na letišti v Londýně jsem přistála kolem deváté hodiny ráno. Pršelo. Neváhala jsem a z prostorné černé kabelky jsem vytáhla puntíkatý deštník. Jak typické počasí pro mou milovanou Anglii. A spousta lidí déšť nenávidí. Nechápu proč. Vždyť je to osvěžující a navíc je to nejlepší počasí pro to, zalézt si s nějakou pěkně tlustou knížkou a čajem pod deku na nějaký výklenek v okně. Chtě nechtě, já se při pomyšlení na tu scenérii usmála. No nic Grace, konec snění a zpět do reality. Popadla jsem svůj kufr a vydala se k silnici abych si stopla taxi. To přijelo téměř okamžitě. Taxikář pomohl kufru i mě do auta. Když znovu zasedl na místo řidiče řekla jsem mu adresu:

,,Na Baker Street 221B."

Taxikář šokovaně povytáhnul obočí, ale nic neříkal. Po chvíli však dodal:

,,Pana Holmese vozím často, ale nikdy se nezmínil, že by mu měla přijet tak hezká návštěva, jako jste Vy."

Nejdřív jsem nechápala, ale pak mi došlo že ten Holmes bude nejspíš můj spolubydlící na Baker Street.

,,To bude nejspíš tím, že ani netuší, že existuji a tím pádem ani že přijedu."

Taxikář kývl na znamení, že teď už rozumí a zbytek cesty nic neříkal.

Než jsem si to stačila uvědomit, auto zastavilo před domem s číslem 221B. Dala jsem taxikáři peníze a z kufru si vyndala kufr. Stále pršelo, ale považovala jsem za zbytečné na tu chvilku vytahovat deštník.
Klepadlem, které bylo dost nakřivo, jsem zaklepala. Přišla mi otevřít postarší paní.

,,Dobrý den"

,,Dobrý den, Vy jste ta, co tu má bydlet v podnájmu?"

,,Ano"

Řekla jsem. Paní se mile usmála.

,, Grace Talia Stewansová."

Napřáhla jsem ruku k podání.

,, Těší mě, jsem paní Hudsonová, Vaše domácí a pojďte už dovnitř, drahoušku, ať nezmoknete."

Ach,velmi milá paní.

,,Tady máte klíče, odvedu Vás do Vašeho pokoje."

Sundala jsem si tedy u dveří své kožené kotníkové boty v kapučínové barvě a na prázdný věšák pověsila svůj nejoblíbenější, svítivě červený kabát a následovala jsem paní H. po schodech a úzkou chodbou až k nějakým dveřím.

,, Tady to je. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí říct."

Kývla jsem a paní H. odběhla.
Vešla jsem do menšího pokoje, který se skládal z postele, psacího stolu, prostorné skříně, která měla ve dveřích i zrcadlo a ooooobrovského okna. Nechtělo se mi vybalovat, bylo teprve deset dopoledne a já dostala pořádný hlad a taky chuť se projít po Londýně.
Z kufru jsem si vyndala foťák, pověsila jsem si ho na krk, popadla kabelku a s představou, že se se spolubydlícím seznámím později, seběhla schody. Po té, co jsem se úspěšně obula a nasoukala do kabátu jsem paní H. zahlásila, že doma budu kolem sedmnácti až osmnácti hodin a vyšla ze dveří. Už nepršelo. Stopla jsem si další taxi, které mě zavezlo do centra.

První, co jsem šla najít byla kavárna, kde bych se nasnídala. Po pěti minutách jsem si tenhle úkol mohla odškrtnout a po další hodině, kdy jsem z kavárny vycházela, i bod se snídaní. Pomalu začalo z pod mraků vykukovat slunce. Já věděla, že dnešek nebude tak ztracenej případ, co se týče toho počasí. Chvíli jsem se procházela po nábřeží Temže, fotila, fotila a fotila další, další a další hezké budovy a věci, co mi přišly do objektivu. Někdy ve čtrnáct hodin jsem už uvažovala nad tím, že se asi vrátím na Baker Street, když se přede mnou, jako mávnutím hůlky( ehm....jsme země J.K. Rowlingové a občas si ta přirovnání prostě nemůžu odpustit) objevilo knihkupectví. Zastavila jsem se před vchodem a na okamžik, ale opravdu jen okamžik zaváhala, jestli knížek nemám už takhle dost....Ne! Nemám! Knížek není nikdy dost!