Reset in 221B Baker Street

3.

Po  Sherlockově odchodu se opravdu upřímně bojím vrátit se do té místnosti, kterou s přehnanou fantazií nazývá kuchyň. Několik posledních hodin jsem si to pořádně ani neuvědomovala, ale tenhle člověk i s jeho životním stylem mě začíná pořádně děsit. Vlasy se mi ježí hrůzou, když si jen nepatrně vzpomenu na to, co jsem před pár minutami viděla v lednici. Krev, orgány a podobné části lidského těla mi nikdy nevadily, ale nikdy jsem se s nimi nesetkala v takovéhle situaci.

A tady máme další vysvětlení. Spisovatelku jsem nikdy nestudovala. Vystudovala jsem přírodovědeckou fakultu se zaměřením na anatomii. Lidské tělo mě prostě fascinovalo. Tátův bratr, můj strýček, pracoval jako lékař ve fakultní nemocnici ( byl to bývalý patolog u policie) a tak pro něj nebyl problém mě sem a tam dostat na operační sál, když jsem potřebovala  něco vidět na živo, abych si dokázala plně představit, jak ta daná věc funguje. Nikdy jsem neměla problém se podívat na jakoukoliv část těla. Teoreticky vzato, teď po škole bych mohla být zalezlá někde v laboratoři a zkoumat třeba nemoci, nebo bych mohla být patoložka, jenže to se mi i přes moje nadšení pro tělo lehce( tak jo, lehce hodně moc) hnusí.
Udělala jsem si na to sice tří roční nástavbu, ale ne, díky. Dokud budu moct dělat něco jiného, tak to dělat nebudu.

Ale Sherlockova kuchyně na mě byla trochu moc. Nevyděsila mě ani tak ta ruka, jako vědomí, že se prostě jen tak povalovala na lince. Navíc, u  ,,normálního" člověka, mimo sterilní prostředí.

Všechno nádobí z naší společné kuchyně/úschovy orgánů, nechávám v obýváku a můj odchod z tohoto pokoje by se s klidnou duší dal nazvat úprkem. Netuším totiž, kde, kdy a co by tady na mě mohlo vyskočit. A svůj úprk vedu přes koupelnu, kde provádím ranní hygienu a na místo, kde v noci bylo cosi škaredého, si maluju obličej. Z vlasů si dělám copovou korunu kolem celé hlavy. Teď už by se dalo říct, že opět vypadám jako člověk. Tohle zdání ale zklame ve chvíli, kdy si všímám, že na sobě nemám nějaký jednoduše slušivý outfit, ale staré pyžamo.
Další moje cesta teda vedla do mého pokoje, kde jsem se z celého patra cítila nejbezpečněji a hupsla ke skříni.
Začala jsem se přehrabovat mezi tunami svetrů, svetrů a svetrů, sem tam nějakou sukní, roztrhanými džíny  a tričky s HP potiskem.
Nakonec volím pohodlný volný, bílý svetr až pod zadek, světle modré plátěné kraťasy a teplé, pletené ponožky. Jak příjemný a klasický knihomolský úbor. A málem bych zapomněla na moje plyšové, jednorožčí bačkůrky. Kdybych se tak k tomu mohla věnovat mým oblíbeným knihomolským činnostem. Místo toho musím, nebo spíš chci a je to docela nutností a mou potřebou, se uklidnit návštěvou přízemí mé domácí. Stejně tady nahoře nechci zůstat sama, dokud nebudu mít jasno v tom, a doufám v to že to tak bude, že to co jsem včera a dnes objevila v kuchyni je jen nedorozumění nebo jen má opravdu živá a až přeživá fantazie, která se ráda baví podobnými výplody, které mě posléze děsí....

Docupitám až to kuchyně v přízemí. S sebou jsem na zpět vzala všechny věci, co jsem si ráno půjčila. Musím hlavně začít nenápadně...

,,Tady jsem Vám přišla vrátit těch pár věcí, že kterých jsem si před chvílí udělala snídani. Ještě jednou děkuju"

,, Ale nemáte vůbec zač. Od toho tu jsem."

,,Mohla bych se Vás na něco zeptat?"

,, Ovšem."

Docela mě mrazí, když si pomalu vzpomínám, co všechno jsem viděla v ledničce... Sklenička s očima, sáček s prsty a nos....Už asi vím, kde ho Lord Voldemort zapomněl. Ne! Přestaň si dělat legraci, tohle je docela vážné!

,,No....dneska ráno jsem v ledničce tam nahoře viděla tak trochu pár částí lidského těla. Tak se chci jen zeptat, jestli o tom víte."

Paní H. přestala míchat obsah kastrůlku a na moment se zařazeně dívala před sebe.